Ještě dopoledne jsem se bál, jestli bude dost soutěžících aspoň na dvě skupiny, a počítal s osmi, v optimistických odhadech deseti až dvanácti účastníky. Zájem tahle očekávání výrazně převýšil – na oddílovém turnaji rodičů a dětí se sešlo rovných sedmnáct rodinných týmů, což mi sice způsobilo značné organizační starosti (zaregistrovat, vymyslet systém, rozepsat skupiny, rozepsat zápasy – příště se už rozhodně do všech těchhle činností nevrhnu naivně sám), ale zároveň udělalo obrovskou radost. Vítězství nakonec zůstalo v rodině, první místo získali sestra Karolínka s tátou, ale bylo perně vybojované. Druhé místo obsadil narychlo složený tým Tomáš Svoboda – Honza Hruška, třetí skončili (možná i vinou těžšího losu) Vorlíkovi a čtvrtí Klubalovi. Čestný titul Miss Prosek (na základě klasického výroku p. Jurky: „Není důležité vyhrát, ale na kurtu dobře vypadat.“) byl udělen Bertě Ausbergerové. A prestižní kategorii Největší prase vyhráli s obrovským náskokem Vorlíkovi.
Kolem půl páté jsme natáhli sítě, prozřetelně i v malé tělocvičně, a po slíbeném informačním intermezzu a zaručeně poctivém losování (nasadili jsme čtveřici subjektivně nejsilnějších párů a nejmenší účastník turnaje tahal ostatním čísla skupin) mohly zhruba v 17:20 začít první zápasy. Poctivě přiznám, že i když jsem vymyslel relativně jednoduchý systém (tři skupiny po čtyřech, jedna po pěti, první dva postupují do pavouka o celkové vítězství), občas byl systém pánem nade mnou, zejména ve chvíli, kdy se uvolnil kurt a bylo potřeba vymyslet, co se na něm může hrát. Obvykle jsem zjišťoval, že z šesti zápasů, které mám připravené na papírcích, nejde realizovat ani jeden – vždycky někdo z dvojice hrál nebo pískal. Druhé nepříjemné organizační selhání bylo materiálního rázu: vzal jsem fotoaparát, vzal pro jistotu i náhradní baterky, ale kartu nechal doma, a tak nebylo fotky kam uložit. Naštěstí jiní byli vybavenější, a tak se brzy můžete těšit na fotky rodiny Vláškových.
Každému jsem v propozicích sliboval aspoň tři zápasy, nakonec sehrály všechny páry minimálně čtyři zápasy. Po skončení skupin jsme vypsali pavouka o vítězství a týmy ze třetích a čtvrtých míst nechali sehrát ještě jedno utkání o pořadí. První čtyři dvojice potom měly na konci za sebou rovných šest utkání, což je víc, než si mnohdy zahrají na celodenních turnajích. Hráli jsme s péřovými míči, což byla pro většinu rodičů změna, s níž se museli vypořádat, naopak naši hráči byli zvyklí – s peřím trénujeme už od přípravky. Nezávislý průzkum veřejného badmintonového mínění ale hovořil jasně: peří máme raději.
Hned první zápas byl bohužel smolný pro pana Svobodu, který se asi při druhém míčku zranil a nemohl pokračovat v turnaji. Narychlo jsme tedy Tomášovi přidělili náhradu z tříčlenného týmu Honzy Vorlíka – a Tomáš si rozhodně nemohl stěžovat, skončil druhý. Zároveň se tak postaral o jediné překvapení: očekával jsem, že se v semifinále sejdou mnou nasazené dvojice: Krajčovi, Vorlíkovi, Vojtkovi a Klubalovi. Právě Anička a Michal Vojtkovi ale Svobodovým podlehli na tři sety a z druhého místa ve skupině šli proti silným soupeřům, Vorlíkovým, už ve čtvrtfinále.
V pětičlenné skupině A byly karty rozdány jasně: naši nezaváhali a nakonec největší „příděl“ od nich dostali druzí nejlepší, Zelinkovi, které táta s Kájou odmítli šetřit. Míša s Liborem dokráčeli v poklidu k místu druhému, mezi sebou si pak vyrovnaně zahrála trojice Kočvarovi, Bočkovi (byť ti nakonec skončili dříve) a Barvířovi. Ti postavili rovnou dva týmy, starší Lukáš si zahrál s tátou, mladší Tomáš s mamkou, a oba páry byly přímo vzorem bojovnosti a chuti po vítězství. V těžké skupině C s Vojtkovými a Svobodovými to bylo pro Lukáše těžké, ale aspoň se Zárybnickými si zahrál na tři sety.
Skupina D byla dohrána časově jako úplně první. Klubalovi se s nikým nemazali. Ideálně rozdělené úlohy (Petr smečuje, Kuba běhá) vedly ke třem výhrám ve dvou setech, té nejtěsnější proti sourozencům Ausbergerovým. Zato skupina B byla brzdou programu – nikde nebylo více třísetových bitev, vyrovnaných zápasů, jež trvaly i desítky minut. Nejvíc si zahráli Vláškovi, kteří nejprve udolali Hanzíkovy 25:23 v koncovce rozhodující sady, aby o něco později podlehli Benešovým 18:21 také ve třetím setu. Jen Vorlíkovi vynikali nad ostatní a vyhráli třikrát bez problémů na dva sety.
Čtvrtfinálový los proti sobě svedl naše s Ausbergerovými. Ti byli běhaví, bojovní, ale badmintonové umění bylo na naší straně. V nejzajímavějším zápase Vorlíkovi přehráli Vojtkovi zejména díky tvrdým smečím a útočné hře. Svobodovi si poradili s Benešovými a ve velmi prestižním zápase Klubalovi zvítězili nad Zelinkovými. Jsem zvědav, kdy to Petr poprvé Liborovi připomene ;-).
V semifinále byli Svobodovi suverénní a Klubalovy odsoudili k boji o třetí místo. Druhý zápas se stal předčasným finále: naši prohráli s Vorlíkovými první set a ve druhém museli odvracet nejméne tři mečboly. Povedlo se, a nakonec dokázala Kája s tátou vyhrál v nastavení i třetí sadu. Celkově tedy Krajčovi – Vorlíkovi 18:21 26:24 23:21. Finále už bylo jasnější, zejména proto, že se Svobodovi trochu zalekli soupeře – až ve druhé sadě podali výkon podobný těm, kterými se prezentovali v průběhu celého turnaje. O třetí místo se – stylově – hrálo na tři sety, Vorlíkovi zaváhání v prvním napravili a získali pro sebe diplom. Krom toho opanovali i soutěž o největší prase a mohli si tak odnést domů pěkné, plyšové prasátko.
No Comments Yet