„Všechno prohrát, jít a pohoda,“ hrála mi Vltava v autě, když se na obzoru objevily barevné paneláky Zahradního Města. A já si při pomyšlení na to, že mi chybí slavící Kuba Klubal a na koncertu řádící Míša Zelinková, říkal, jestli to rovnou nevyhlásit jako turnajovou hymnu. Jenže oslabená jedenáctková sestava (Robert Chalupecký, Míša Zárybnická, Berta Ausbergerová a Šárka Vlášková) dokázala příjemně překvapit a postarala se o vůbec největší úspěch sezóny.

Na Astře se k turnaji minižáků kategorie U11 sešel velký počet hráčů. Nebýt absence krumlovských a jihočeského kraje vůbec, mohli jsme turnaj rovnou vyhlásit mistrovstvím Čech – přijeli hráči z Mostu, Liberce, Plzně, Kladna, Benátek… Hrálo se ve skupinách podle jednotlivých ročníků, tam, kde bylo početnější zastoupení, rozdělilo se startovní pole nejprve do menších skupin a posléze pavouk rozhodl o konečném pořadí. Už kolem deváté se podařilo odstarovat první zápasy, načež se děti pustily do bojů se soupeři, rodiče do bojů s nervy, vedoucí oddílů takřka bez výjimky do povinné ranní kávy – a postupem času se všichni víc a víc soustředili na boj s vedrem. Musím říct, že po šesti hodinách ve skleníkové atmosféře astrácké haly (venku bohužel nebylo líp), jsem ještě nikdy s takovou nostalgií nevzpomínal na „kladenskou Sibiř“.

Startovní listina minižáků 2008
konečné výsledky všech kategorií

Robertovi a Míše se příliš nedařilo a zopakovali svoje tradiční chyby. Míša vyhrála první zápas s podobně disponovanou soupeřkou, když na rozdíl od ní dokázala aspoň rozhodit míč do stran. Proti Vladykové z Motorletu byla ale bezradná, vršila chybu za chybou: špatné držení rakety, postavení čelem k míči, pomalý start… Oproti minulým jedenáctkám toho ale aspoň více naběhala. Robert si zahrál ve skupině tři zápasy, všechny skončily remízou 1:1 na sety. Škoda zbytečných nervů – na jeho hře je z našich nejvíc vidět, jestli si zrovna věří nebo ne. Jakmile zkazí dva tři míče, už jsou tu tradiční dřeva, promachy a ukvapené smeče. Do budoucna pak bude samozřejmě potřeba přidat k šikovné ruce a taktické zdatnosti na kurtu i pohyb.

Berta ve skupině jednou vyhrála a jednou prohrála, s Adélou Raitmayerovou (mimochodem, 75. na žebříčku U13) ale odehrála podstatně vyrovnanější zápas než naposledy v Kladně. Nejvíc mě potom potěšila v utkání o třetí místo. Když jsme zjistili, kdo je Borovská, dočkat jsem se tradičního projevu sebedůvěry: „tu nikdy neporazím, to nejde, já to prohraju…“ Naštěstí to na kurtu vypadalo jinak – Berta se výjimečně zklidnila, ve druhém setu nezkazila ani podání a porazila zdánlivě nezdolatelnou soupeřku 15:13 a 15:12.

Hvězdou dne se nicméně stala Šárka. Ve skupině děvčat ročníku narození 2000 měla dvě těžké soupeřky v Gabriele Solaříkové (mimochodem, 98. na žebříčku U13) a své dobré známé, Petře Sklenářové z Kladna. Zápas s první jmenovanou zahájila nešťastně, prohru 13:15 ale napravila výhrou 15:12 v druhém setu. I s Petrou na sety remizovala – po ztrátě náskoku a prohře 13:15 v prvním setu získala ten druhý jednoznačně 15:10. A stačilo jediné: dobře podávat a využívat kratších míčů soupeřky k zahrání lobů, které se aspoň přiblížily čáře pro deblové podání. V posledním zápase povolila Šárka své soupeřce jen 9 a 9 bodů, což jí v konečném součtu i díky remíze Sklenářové se Solařikovou v souběžně hraném utkání stačilo na celkové první místo. Ne-li nejmenší, pak rozhodně nejhubenější účastnice celého turnaje se tak mohla radovat z krásného plyšového medvěda, který patřil mezi nejlákavější dárečky (Martině a zbytku organizačního týmu tímto skládám hold – dětem udělali radost diplomy, medailemi, sladkostmi i cenami, které přece jen něco vydrží, a odměnili i dobrovolné rozhodčí, zkrátka myslím, že jen málokdo odcházel z tělocvičny nespokojen).

Doma jsem strčil hlavu do mrazáku, dal si studenou sprchu a pomalu se vrátil do rozumné provozní teploty. Jsem rád, že mě kromě pálícího slunce dnes zahřály i dobré výkony a úspěchy našich nejmenších, že to nebylo „všechno prohrát, jít a pohoda,“ ale spíš „to je přece vlastně nádherný“.