Turnaj 17. listopadu, který se koná mezi 2.-4. 11.? Ale nakonec proč ne, Velká říjnová revoluce taky nebyla v říjnu a vrásky z toho mají leda tak studenti před závěrečnou písemkou. Ostatně paradoxů poslední víkend přinesl více – mezinárodní turnaj ze série ISBT v Plzni tak třeba nebyl vlastně vůbec mezinárodní (nepovažujeme-li hosty z Českých Budějovic za jiné etnikum). Sešlo se nakonec něco před třicet badmintonistů ze všech možných fakult, rozdělili se do dvanácti týmů a střetli se o druhé místo. O vítězství trojice Segeč, Zbončák, Erbenová nebylo pochyb od okamžiku, kdy Segy nahradil ve zmíněném týmu nemocného Jana Klimaje. Přes nejlepšího kluka a nejlepší holku cesta vážně nevedla.

Páteční prezentace proběhla tentokrát celá v Uchu, do protějšího klubu s prima gaučíky jsme se nedostali ani v sobotu. První informace, kterou jsem se dozvěděl, byla, co se v Uchu točí za pivo. Pak jsem si jednu desítku dal a absorboval další zprávy: nepřijeli žádní cizinci (tedy ani sladká Katja), jedničkou mezi kluky je Pepa Kočí, já jsem veden jako kluk z A skupiny (třeba vedle Pavla Popilky) a jestli chci mít kde spát, tak bych měl zaútočit na tu sympaticky chrchlající paní ve vrátnici, pokud možno s ISIC kartičkou. Zaútočil jsem tedy na tu sympaticky chrchlající paní ve vrátnici s ISIC kartičkou, ubytoval se, seznámil se s účastníky, které jsem ještě neznal, a v krásnou jednu hodinu se odvalil na hotel, lehnul si a spal.

Na začátku soboty, prvního hracího dne, byl vznesen odvážný návrh: dohrajeme celý turnaj během jediného dne a v neděli si pospíme. To se nakonec i podařilo, během nedělního dopoledne, poledne, odpoledne a části večera se stihly bitvy smíšených družstev 2+1 ve tříčlenných skupinách i následné pavouky o umístění. Mně hned ráno nedorazil spoluhráč, a tak jsem získal do týmu cennou posilu v podobě Tomáše Palečka, třetí do party byla Lenka Straková. Tradiční systém předepisoval každému utkání 4 zápasy, singl mužů, žen, debl mužů a mix. Ve skupině jsme hráli nejprve proti Jirkovi Konečnému, pak proti Tomáši Přindovi. Druhá trojice byla těžším soupeřem, s Lenkou jsme dokonce prohráli mix s párem Malkus, Sahánková. I tak jsme ale zvítězili 3:1. V semifinále nás čekal tým Jindy Honnera. Ten měl k sobě Mariana Šima a Nikolu Fridrichovou. Soupeři si spočítali, že nad námi zvítězí na body, ale naboural jim to už Tomáš P. v singlu, když Jindru porazil nečekaně velkým rozdílem. My s Lenkou pak uhráli set na mix Šimo, Fridrichová a vzhledem k Lenčině výhře v singlu už jsme byli ve finále. V uvolněném tempu jsme pak dotáhli do vítězného konce (21:19 a 21:20 ve 3. setu ;-)) toho mixa i pánského debla. Finále pak bylo jen formalitou z druhé strany, debla za stavu 0:3 už jsme ani nehráli.

Nutno ještě dodat dominantní důvod, proč jsme ho nehráli – měli jsme už tak někdy od dvou odpoledne neskutečnou chuť na guláš. Sešli jsme se nad obrovskou mísou s nádherně hutnou hnědou hmotou, naložili si plné misky, nacpali se, až jsme ledva půllitr v ruce byli schopni udržet – a potom přemýšleli, jak dlouho vydržíme pít, když mnozí tak tak drželi otevřená víčka (třeba Míra Hucl). Ale zlomili jsme to několika kořalkami – a bylo dobře. DJ Marian vyhrával, takřka nikdo netancoval, ale v diskusních kroužcích kolem baru jsme se bavili. Já se bavil taky, do chvíle, než kdosi přinesl z loňska nechvalně známé akvárko a Segy vytáhnul na světlo tu nevyřízenou otázku mých pondělních narozenin. A rázem se akvárko začalo plnit, naštěstí milosrdnou griotkou (být to zelená, asi bych tady už nebyl). Chvíli na to už jsem si připadal jako Earl pár hodin před svatbou s Joy – akvárko plné alkoholu přede mnou a kolem dvacet lidí, co tleskají a křičí, abych pil. Tak jsem teda pil. Asi napopáté jsem do sebe tu griotku dostal, pak jsem asi hodinu a kousek chodil po baru, mluvil se spoustou lidí, a možná dělal jiné věci. Pamatuju si jenom, že pak na mě padla krize. Zoufale jsem se snažil nepoložit hlavu na stůl a nezačít chrápat, nějakým zázrakem se mi ale povedlo zaplatit a dokonce se odvalit i na hotel.

Ráno jsem se vzbudil v sedm. Bylo mi neuvěřitelně zle. Nalil jsem do sebe půl litru vody a upadnul zase do spánku. Vzbudil jsem se v devět, bylo mi už jen zoufale, strašně zle. Nalil jsem do sebe asi litr vody a šel spát. V jedenáct už jsem byl schopen pokoj vyklidit a dojet do Prahy, ale griotku cítím v krvi snad ještě teď, kdy o literárním semináři smolím tuhle reportáž.

Což nic nemění na tom, že se Turnaj 17. listopadu vydařil. A griotka je dobrý pití…