Srebrna žogica neboli stříbrný míček – takový je název mezinárodního juniorského turnaje v Lendavě. O velikonočním víkendu se ho zúčastnil také Honza Vorlík. A spolu se svým deblovým partákem Deane, Brabcem vybojoval třetí místo. Zde je jeho reportáž:

Cesta do Slovinska začala hezky, vtipné historky, co jsme si s Deanem poslechli v autě od spolujezdců, po kterých jsme se ještě dlouho smáli. První celkem vtipný problém nastal v Maďarsku, kdy při nákupu v místním hypermarketu mi vrátili místo eur jejich hezkou měnu, a to forinty. Je to zajímavý pocit, když si jdete koupit minerálku, zaplatíte 5eurovkou a ono se vám vrátí 1650 forintů. Po celou cestu Maďarskem jsem to měl na talíři, jestli si něco nechci jít koupit 😀 Když jsme přijeli do „naší“ chaloupky, byli jsme ohromeni krásným výhledem do vinic, co se na nacházely všude okolo nás. Dokonce i pod postelí jsme měli sklípek.

V pátek se hrálo, až od 15 hodin, takže jsme měli čas projít si město. Jakmile jsme si prošli město došli jsme si na oběd, a hned poté do haly. Hala byla hezká, velká, s vysokým stropem. Na rozehrání nebylo moc místa, protože na 8 kurtů se těžce vejde cca 150 hráčů. Naštěstí jsme s Deanem hráli asi 2 hodiny po zahájení turnaje. Mohli jsme zde okouknout konkurenci, styl hraní hráčů z jiných zemí.

Když mě vyhlásili k prvnímu zápasu, byl jsem strašně zvědavý, kdo proti mně nastoupí. Nastoupil proti mně nějaký Slovinec (Tilen Zalar). Při rozehrávce jsem věděl, že neodehraju nejlepší zápas, ještě jsem cítil žaludeční problémy z předchozího dne, a to chození po městě mi taky nepřidalo na fyzičce 😀 . Byl jsem zkrátka uchozený. Při rozehrávce jsem se snažil soupeře okouknout, jak asi bude hrát. Koukal jsem na jeho pohyb, ruku, styl úderů, a snažil jsem se odhadnout, co bude nejlepší hrát. Po prvních pár výměnách jsem zjistil, že soupeř je velice silný na síti (vrátil mi 2 ze 3 prasat dalším prasetem, nenaštvalo by to?). Načasovat nápřah na úder bylo těžší, jelikož to byla nová hala a na jedné straně nebylo moc vidět. Soupeř měl o dost rychlejší pohyb na kurtu a hlavně jeho sekané a zadržované dropy jsem vůbec nechápal. Co dodat, zkrátka to uměl. Po prvním prohraném setu jsme s Deanem zkonzultovali, že jsem na kurtu fakt pomalý, a když budu moct, tak mám ze všeho smečovat, cpát míčky dolu. Soupeř si toho všiml a změnil taktiku, což mi neudělalo dobře. Prohrál jsem 22:20 a 21:17. Naštěstí na další zápas se v ten den už nedostalo.

V sobotu se začal, dohrávat neodehrané zápasy z pátku. Při příchodu na kurt, jsem koukal, co na druhé straně stojí za malého kluka (Adrija Doder). Koukal jsem k rozhodčímu, jestli jsem na kurtu správně, a byl jsem. Říkal jsem si, že to bude pohodový zápas, ale opak byl pravdou. První výměna, zahraji krátké podání, soupeř zahraje kraťas, výhoz, smeč, konec. Přišlo mi, že ten malý kluk, co stojí na druhé straně, měl větší ránu než já. Tak hned v tu chvíli mi jelo v hlavě, co budu dělat, jak budu hrát, jak vyhrát. Celou dobu jsme se tahali o každý bod. Soupeř na to jak byl malý, tak skvěle běhal a moje smeče na něj moc neplatily. Musel jsem běhat. Zápas jsem se štěstím vyhrál 22:20 a 21:19. Což pro mě znamenalo, že jsem postoupil ze skupiny.

V ten samý den se hrála i první dvě kola deblu. Když jsem s Deanem našli pohledem naše soupeře, měl jsem trochu strach, byli vysocí a při pohledu na jejich rozehrávku na začátku dne to vypadalo, že to nebude jednoduché. Předem jsme si zkoušeli domlouvat taktiku, jak to bude všechno, kam to všechno budeme hrát, a další podrobnosti. Při příchodu na kurt jsem byl lehce nervózní a při rozehrávce taky, jelikož to vypadalo, že soupeři mají tvrdou smeč. Ale opak byl pravdou, už po pár vyhraných výměnách jsem věděl, že to nebude zápas o život. Naštěstí to tak i platilo v průběhu zápasu a vyhráli jsme poměrem 21:13 a 21:16. Po vyhraném zápase jsme měli radost a těšili se na další zápas. Po cca hodinové pauze jsme šli opět na kurt, teď už i s většími nervy. Věděli jsme s Deanem, že to nebude jednoduché. Trochu jsme sázeli na to, že další soupeři (Dellenbach, Stegani) z Itálie jsou singlisté a tudíž by to nemuselo být zas tak těžké. Teď jsme se lehce mýlili, protože když jsme zahráli kopec ke stropu a dozadu se dostal Dellenbach, byl to jasný konec. Naštěstí jsme s Deanem dokázali zahrát takticky správně, že jsme nevyhazovali tolik a Dellenbach byl skoro pořád na síti. Nakonec jsme zápas vyhráli poměrem 21:12 a 21:17. Po tomto zápase jsme byli nadšení, byli jsme v semifinále.

Následně mě čekal singl, tentokrát už v pavouku, a aby toho nebylo málo, měl jsem tam soupeře z deblu Itala Dellenbacha. První set mi trvalo, než jsem se dostal do hry. Hrál úplně odlišně než kdokoliv v Česku. Jeho ruka byla nepředvídatelná. Když už jsem soupeře přehodil krásným drajvem do backhandu, běžel jsem na síť v domnění, že přijde drop, ale opak byl pravdou, přišel krásný dlouhý klír křížem a mě nezbylo nic, než se na míček hezky koukat jak padá na zadní lajnu. První set jsem tudíž hodil za hlavu a soustředil se na ten druhý, kde to bylo lepší. Už jsem soupeřovi pochytal pár smečí a i jsem ho několikrát prosmečoval. Nakonec to stejně nestačilo a prohrál jsem 7:21 a 17:21 a na konci turnaje se Dellenbach stal vítězem turnaje. Dokonce jsem měl lepší výsledek než druhý finalista (6:21, 15:21). Následně jsme museli čekat na Deana, než dohraje svůj poslední singl dne. Poté nás čekal návrat na chaloupku.

Do nedělního dne jsme se probudili s velkou chutí dostat se do finále v deblu. Při příjezdu do haly jsme se šli rozehrát, rozcvičit, rozhýbat a začali jsme se dohadovat o taktice. Když jsme slyšeli svoje jména, hned jsme vyběhli na kurt, abychom se mohli hned rozehrát, a dát si věci na lepší stranu hřiště. Po prvních pár výměnách to vypadalo pro nás dobře. Hráli jsme svoji hru a vyplácelo se to. I když moji velkou nervozitou jsem kazil spoustu míčů. Po prvním vyhraném setu k nám přišel Bohouš Dufek a řekl nám nějaké rady jak hru vylepšit. Ale jelikož to, co nám říkal, jsme u nás moc nehráli, tak nám to moc nešlo. Soupeři obrátili taktiku o 180° a začali rychle a zběsile ze všeho drajvovat. Po lajně, křížem, bylo jim to jedno, jen do nás šili a šili, nebyli jsme schopní něco proti drajvům vymyslet. Když jsme z drajvu zvedli nahoru, soupeři měli dobře sehraný útok a téměř každý náš míč nahoru byl potrestán. Jejich velice rychlá hra se nám vymstila. Prohráli jsme 21:17, 14:21 a 17:21. Když jsme pak koukali na jejich finále, hráli pořád to samé, drajvy, drajvy, drajvy a nakonec turnaj vyhráli.

Z turnaje jsem odjížděl s dobrým pocitem. Byl jsem rád, že jsme s Deanem v deblu skončili 3. A pro náš debl jsme si přivezli velké ponaučení o drajvech. Na závěr bych chtěl poděkovat Bohoušovi Dufkovi a jeho „týmu“, který se o nás postaral.