Letošní oddílové soustředění v Rumburku podle mého názoru trpělo krizí identity. Neujasněná koncepce způsobila některé dílčí problémy, ale našlo se i dost kladných stránek. Byl to velmi náročný týden převážně herní přípravy, z mého pohledu výjimečný kvalitním sparingem. Srovnat všechny poznámky do jednoho komentáře, aniž by působil roztříštěně, bude obtížné, ale pokusím se o to.
Základním nedostatkem je absence filozofie oddílového soustředění, zaviněná v první řadě tím, že se nenašel žádný hlavní trenér a tréninkové jednotky se dávaly dohromady na místě (a často na poslední chvíli). Do budoucna by mělo být (jak jsme se shodli s Vítkem) rumburské soustředění určeno dospělým a těm, kteří jsou schopni s nimi vydržet fyzickou zátěž a odehrát ve slušné kvalitě tytéž kombinace. Pokud by na oddílové soustředění měli dále jezdit mladší hráči, musejí mít vlastní trenéry a tréninkovou náplň odlišnou od dospělých.

Určení trenéra zodpovědného za celý týden přípravy (do níž se přitom klidně může zapojit, jako to v minulých letech dělal Pavel nebo Diana) by bylo určitě prospěšné. Dopředu si trenér může tréninky rozplánovat, každý z nich pojmout jinak, postupně zvyšovat náročnost. Výsledek bude ten, že se vyběhá kurt, připomenou všechny údery a postupem času zahrají čím dál náročnější a méně pravidelné taktické kombinace. Letošní tréninky nebyly v žádném případě špatné. Většinu vedl Vítek, po jednom Dana, já, Petr a Michal. Z řady jsem měl dojem, že by byly vynikající jako trénink v sezóně. Na soustředění se ale nemusí na jednom tréninku stihnout všechno – dlouhý běh, skákání, vějíře, kraťasy, drivy, loby, cleary, smeč a obrana, posilovací cvičení, atletická příprava. Myslím si, že je logické tréninky členit tematicky – na začátku zařazovat větší objem vějířů a běhání, později více kombinací, a tréninky věnovat konkrétním taktickým prvkům nebo úderům. V tomhle ohledu se mi moc líbil Lihoušův trénink. Na začátku bylo jasně řečeno: v rozehrávce přejdeme ke kombinacím s lehkou nepravidelností, smečím a krátké i dlouhé obraně. A tomu byla přizpůsobena i jednotlivá cvičení.

Vítkovy tréninky by se daly nazvat přehlídkou trojkových kombinací pana Boháče. Vytknul bych jim stereotyp v rozběhání a rozcvičce (prosadit nějakou pohybovou hru typu baby, mrazíka nebo nespočtu dalších se mi nepodařilo. Výtka směřuje i k Zuzce. Stěžovala si, že jsou tréninky stále stejné, ale její rozcvičku už bych taky vyjmenoval zpaměti.). Sám jsem měl potom problémy srovnat se psychicky s úmornými sériemi vějířů, či některými kombinacemi, které se opakovaly na obou stranách kurtu, ale na druhou stranu – některé věci se zkrátka oddřít musí a když člověk běhá úhlopříčku s nahrávkou od Michala a Honzy, těžko si může stěžovat.

Středu zpestřily dvě hodiny přátelských zápasů s hráči sportovního centra Meteoru, kteří trénovali v tomtéž termínu ve stejném areálu. Naštěstí nešlo o regulérní utkání, ale jen zápasy párových disciplín na čas, kde se dvojice různě střídaly a my si tak neutrhli ostudu – soupeři byli o dost lepší. Spolu s Michalem Beznoskou jsme neúspěšně vyzvali dvojici Hošek, Teller, zážitek pro mě byl i náhodně vylosovaný mix s Brožkou proti Vítkovi se Šárkou Drančákovou a na úplný závěr jsme si s Danou zahráli pěkný (a vítězný!) mix proti Adamu Volfovi a Šárce Herrmanové. Druhé organizovanější zpestření přišlo na úplný závěr, po posledním pátečním tréninku jsme se přidali k našim oblíbeným volejbalistkám z Ústí, vytvořili čtyři šestice a sehráli tři zápasy. V prvním to naší čistě badmintonové šestce nešlo vůbec, druhý proti holkám byl o něco lepší a třetí proti druhé dívčí šestce vůbec nejlepší (i když jsme snad nikdy neměli víc než 15 bodů). Ale jakožto nejmenšímu hráči na kurtu se mi dokonce povedlo zahrát i vítěznou smeč, takže jsem odcházel spokojený :).

Ve volných hodinách mezi dvěma dvouhodinovými tréninky probíhala řada dalších sportovních aktivit. Začínalo se ranní rozcvičkou, v jejímž rámci někteří odvážní dokonce vyběhli na Dýmník (a Michal málem cestou zpátky nechal u patníku všechna piva z předchozího večera). Během odpolední pauzy jsme pak vyzkoušeli fotbal (kde se nějakým zázrakem nikdo vážněji nezranil), nohejbal, plážový volejbal, byli jsme plavat – a večer spektrum aktivit doplnil bowling, stolní fotbálek, šipky, kulečník a další obvyklé i méně obvyklé hospodské zábavy (pro zajímavost, vítězem klání v páce se stal Honza Štika).

Společenské vrcholy mělo soustředění dva – středeční táborák a páteční diskotéku. V jejich rámci jsme se družili s lidmi z Meteoru i s volejbalistkami, zpívali, opékali, popíjeli, tancovali, povídali, znovu popíjeli… jak už to tak v místech, kde pivo teče proudem, bývá.

S týdenním odstupem si pak závěrem zkusím ještě vybavit nějaké informace menší důležitosti, ale větší pikantnosti…

– nejen Petr Mazúr vymýšlí pěkné přezdívky. Hugo, jak překřtil Jáchyma, se ujal, to jistě. Právě Petra si ale ústecké volejbalistky pamatují taky jen pod přezdívkou. Až se budou za rok shánět po Krásnoočkovi, budeme vědět, komu závidět. A je co, vždyť (Krásnoočkovými slovy) ho všechny milují…
– návod na malý test: zeptejte se „malýho balvana“, jak to dopadlo s těmi jeho 95 procenty. A schválně, jestli se začervená (oslovení „koloušku“ by tomu mohlo pomoci)…
– jaké písně nejčastěji zněly z jukeboxu na chatičce číslo 7? Nebylo jich mnoho a všechny optimistické – o vyhnání z ráje, mírné nevolnosti interpretky, a taky že Líza je ta jediná, la la la la la la…
– v ranní rozcvičce jsme si dokázali zahrát kámen-nůžky-papír a nikdo se přitom nezranil. Jde to! Zato fotbal byl drsnější, hned na úvod jsme se s Michalem vykoupali v bahně a běhali pak s mokrou zadnicí, Honza si natáhl třísla, Tomáš dostal do hlavy míčem asi ze dvou metrů a já zase do levého kolena. To vše během jedné hodiny.
– většina lidí měla každý den jinou polévku. Jednou rajskou, jednou česnečku, jednou zeleninovou… Jediný Vítek ne. Věrný rodinné tradici začínal oběd každý den pepřovkou. Ostrou jak břitva.
– časy tréninků byly zvoleny ideálně. Dokonce tak dobře, že se začátek odpoledního tréninku v 16 hodin přesně kryl s časem, kdy otevírala nejbližší nápojovka. To invazním hordám mlsných badmintonistů nezabránilo, aby připravily hodnou paní prodavačku o poslední zásoby čokoládových tyčinek.
– Petr slíbil, že napíše o soustředění písničku výměnou za čtvrt role toaletního papíru. Cosi si vážně asi čtvrt hodiny soustředěně škrábal. Pak zmizel na záchod a než se vrátil, na všechno se zapomnělo. Kde skončil papír se zárodkem popového hitu, se lze jen domnívat…