Naši junioři letos aktivně jezdí po turnajích evropského juniorského circuitu a sbírají zkušenosti z mezinárodního badmintonu. Zde přinášíme dojmy Honzy Vorlík z MMJ Slovenska v Dubnici.

Když jsme přišli do haly, koukali jsme, na jaké straně se bude hrát hůř. Na jedné straně byla tribuna a na druhé straně barevná zeď s okny. Nikdo z nás nehrál mixa, tak jsme do haly přijeli cca v 10 hodin dopoledne. A to se ukázalo jako chyba. Nebylo se kde rozehrát, nebyla žádná malá tělocvična na rozehrání. Jediné místo na rozehrání byla malá chodbička. Věděl jsem, že hraji proti nějakému Estonci jménem Saupeere. Naštěstí hrál mixa, tak jsem se na něj mohl podívat. Když jsem ho viděl, věděl jsem, že to nebude snadné. Byl běhavý, přesný a moc nekazil.

Hodinku před zápasem jsem se šel rozběhat a lehce protáhnout. Mezitím, co jsem se rozběhával, přemýšlel jsem o taktice boje. Říkal jsem si, že bych mohl jen útočit. Když zbývalo cca 5 minut do zápasu, šel jsem se postavit před kurty, abych tam byl jako první a vybral si lepší stranu pro začátek. To se mi také povedlo, nastoupil jsem na lepší stranu. Jelikož jsem si do míčku plácnul až při této rozehrávce, tak jsem zkoušel úplně všechny údery. Tím, že hala byla vysoká a bylo dost místa za kurtem, tak jsem měl špatný načasování na úder. Když jsme dostali od rozhodčího povel k tomu, abychom šli hrát, tak jsem byl lehce nervózní. Prvních 11 míčků jsem nevěděl, kde se na kurtě nacházím a co vlastně hraju. Po prvních 11 míčích to bylo lepší, ale pořád jsem se nemohl dostat do své hry a do toho, co chci hrát. Proto jsem první set prohrál úplně jasně. Ve druhém setu jsem šel na horší stranu. Koukal jsem na tribunu. Jakmile začal druhý set, už jsem věděl, kde se na kurtě nacházím. A konečně jsem byl lehce schopen něco hrát, i když to tak za stavu 18:8 pro soupeře nevypadalo. Naštěstí jsem soupeře bod po bodu začal dotahovat, až to bylo 18:18. Pak to šlo zas z kopce, dal jsem jeden out, druhý out a už jsem byl pod velkým tlakem. Nakonec dal soupeř prase a já byl v koncích. Taktika boje ale byla jasná. Útok za každou cenu. Soupeř mě ale přehrával přesnější hrou na síti a já to kazil zbytečnými chybami. Po tomto zápase jsem zjistil, že se nikdy nemám vzdávat i kdybych prohrával 20:0. Vždy se to dá dotáhnout!

Po zápase jsem šel rozebrat hru se spolubydlícími, tj. Michal Hubáček, Dean Brabec a Jakub Klubal. A přišli jsme na to, že mým útokem jsem schopen získávat body za každého stavu, za předpokladu, že po útoku vše stihnu :D.

Po zhodnocení jsem si užíval asi 6 hodinovou pauzu před deblem. Za pauzu jsme si s Deanem stačili prohlídnout soupeře a vymyslet taktiku. Kterou jsme u oběda ještě zdokonalili.

Jako před singlem jsme se cca hodinu před zápasem šli rozběhat a rozhýbat. Když nás vyhlásili na kurt, byli jsme tam dřív, než dořekli naše jména. Při rozehrávce jsme si potvrdili, že to nebude nejlepší zápas, jelikož jsme se do toho ani jeden nemohli moc trefit. A bylo to tady, dostali jsme příkaz ke hře. Při našem prvním podání jsme zjistili, že soupeři Laznik-Ivanič hrají úplně něco jiného, než jsme očekávali. Jejich příjem byl skoro nechytatelný – naznačení drajvu po lajně a zahrání křížového míče do deblového bodu – . Na tento typ přijmu, jsme vůbec nebyli zvyklí a nevěděli jsme co s tím. To byla první věc, čím nás tlačili. Další bylo podání. Jejich podání neletělo víc než pár milimetrů nad pásku a dopadalo na lajnu. Jakmile jsme míč dostali do výměny, prakticky vždy jsme výměnu vyhráli. Ani náš útok, který nám na turnajích v ČR získává body, tu skoro nic neznamenal. Jejich hra byla rychlá a precizní.

Turnaj bych vyhodnotil jako nevydařený.