První turnaje kategorie U11 v sezóně tradičně znamenají turnajové premiéry a nabízejí díky teoretické bezvýznamnosti dokonale čistý zážitek. Prožít si bezprostřední radost a smutek s dětmi, jejichž věk je přinejlepším čerstvě dvojciferný, je nádherné – a je mi líto trenérů a (častěji) rodičů, kteří už tady nervózně okřikují své děti po každém míči nebo mají pocit, že jim musí slastný pocit vítězství zařídit i nesportovními prostředky. Ne že by jich zrovna dneska v Mostě bylo obzvlášť mnoho, jen tu a tam badmintonově přívětivou atmosféru narušil nějaký ten výstřelek. A po většinu času bylo za všech zúčastněných cítit, že tu jsou pro děti a jejich radost z pohybu, sportu a občas i vítězství.





Z Proseka jsme vypravili šestici střelců: z kluků hájili naše barvy zelenáči zelenější než pistáciová zmrzlina Šimon Pitro a Honza Kocián, holky už naopak pár turnajových zkušeností z loňska a letoška měly: Míša Zelinková a Berta Ausbergerová dokonce z U13, Šárka Vlášková a Míša Zárybnická z jedenáctek. Vedlo se nám se střídavou úspěšností, skutečnou herní kvalitu prokázala jediná Míša, ostatní střídali dobré výkony se slabšími, většinou jsme ale končili v horních polovinách skupin; a když zapojím i oblíbené estetické hledisko (jak p. Jurka vždy zdůrazňoval, důležité je na kurtě dobře vypadat), v oranžových tričkách ze soustředění i černých oddílových nám to vážně slušelo. Každý si aspoň jednou mohl dovolit vítězné véčko, každý aspoň jednou soupeři pomyslně zazvonil klíči, a osobně jsem sváteční den na badmintonu oslavil raději než na demonstraci.

Ke stažení: kompletní výsledky

Protože halu zaplnilo skoro tolik badmintonistů, co Václavské náměstí v roce 1989 demonstrantů, museli organizátoři zvolit značně úsporný hrací systém. Každá kategorie (ročníky 1998 a 1999-2001) byla rozdělena do skupin chlapci a dívky, každá z nich pak ještě do dvou podskupin. V nich se utkal každý s každým na 1 set do 15 bodů a pak první s prvními, druzí s druhými a tak dále. I tak se turnaj protáhl až do odpoledních hodin, i tak měli mnozí logicky pocit, že si příliš nezahráli. Pod náporem sportuchtivých dětí ale zkrátka nešlo jinak.

Míša Zelinková dnesk hrála jako „Zelí“. Majitel této fotbalové přezdívky, odchovanec pražské Sparty Lukáš Zelenka, ukázal v rudém dresu nejeden geniální nápad a rozhodl řadu zápasů. Tu a tam se ale nechal otrávit a utkání odchodil. Naše prosecké „Zelí“ neodchodilo ani jeden zápas ve skupině, i když výhra nad Eliškou Láníkovou byla poněkud udřená. Zato zápas s Aničkou Legátovou stál za vidění, z obou stran pěkný badminton, v němž měla nakonec vrch prosecká hráčka. Až finále s Lavičkovou znamenalo Zelenkovský (Zelinkovský) zkrat, totální výpadek podpořený bouřícími dorostenci Baníku, kteří jako by doopravdy byli na fotbale. Ale druhé místo je krásné a věřím, že nebude trvat dlouho a Míša i svou velkou mosteckou soupeřku zdolá.

Míša Zárybnická dnes hrála jako Libor Došek. Zády k brance a všechno přes loket. Přeloženo do badmintonové terminologie, neotočila se při úderu bokem, její pohyb byl minimální a do úderů zdaleka nezapojila celou ruku. I Libor Došek dá občas branku, i Míša dokázala zahrát pěkné výměny. Pohříchu obvykle za stavu 0:7 nebo podobně bohulibého skóre. Jedna výhra ve skupině znamenala boj o desáté místo… a vlastně desáté místo – zápas o konečné pořadí totiž dnes z proseckých nevyhrál vůbec nikdo.

Berta Ausbergerová se přes některé slušné výkony dneska s formou tak úplně nepotkala a mám-li pokračovat ve sparťanských přirovnáních, hrála zhruba jako „Kajo“ Kisel. Obvyklá rozházenost znamenala ztracený zápas proti nakonec druhé Borovské (přitom se s ní dalo hrát) a zaváhání v kamarádkovražedném zápase se Šárkou stálo Bertu i druhé místo ve skupině. Bylo by ale hříchem neocenit její další vítězné zápasy, když soupeřky přehrávala dlouhým servisem, schopností zahrát klír a zahlédl jsem i pár vydařených dropů.

Šárka Vlášková hrála jako Martin Zeman. Spoustu toho naběhala, ale silový a hlavně výškový deficit to zkrátka nenahradilo. Přesto: vynikající výsledek: v konkurenci i o rok starších soupeřek dosáhla na čtvrté místo ve skupině a osmé celkově, sama jistě byla spokojena hlavně po výhře nad Bertou, ale i další tři vítězné zápasy jí jistě udělaly radost. A na rozdíl od Zemana si může Šárka říci: počkejte, až vyrostu, a objevná taktika „hraj to dozadu“ vám nebude nic platná. Pak teprve budete koukat.

Šimon Pitro byl dnešním Ondřejem Kušnírem. Rychlostní rekordy by tu a tam jistě trhnul, zdaleka ne vždy byl jeho pohyb ale efektivní a v řadě klíčových momentů ho zrazovala technika. Co ale chtít od hráče, který trénuje rovné dva měsíce a týden? V tomto kontextu byly dvě výhry ve skupině vysokým nadstandardem, navíc Šimon odehrál řadu dalších vyrovnaných zápasů a neztratil se ani s favority – jen nejdecký Polášek a domácí Král mu uštědřili jednoznačnou porážku.

A konečně Honzík Kocián se stal Miroslavem Slepičkou (a doufejme, že ne zároveň i obětí špatného dělení slov na konci řádků). Dominantní techniku doplňovala bojovnost, většina soupeřů byla ale fyzicky zdatnějších a i promyšlené útočné akce obvykle končily neúspěchem v zakončení. Přesto Honzík vyhrál dva zápasy a jen těsně podlehl benáteckému Savinovi v zápase o konečné pořadí. A co bylo nejdůležitější: ani na chvilku se z jeho tváře neztratil lišácký úsměv a radost ze hry.

A tak i když jsme se cestou domů málem ztratili v mlze a přestože jsem pravděpodobně zkazil poslední slušnou část prosecké mládeže vysvětlováním, co může způsobit špatné dělení, a kdo že seděl v restauraci U Lva, převážily ve výsledku u všech zúčastněných pozitivní dojmy.