Na letošním ročníku tradičního turnaje přípravek se nejvíc dařilo našim holčičkám – Šárka Vlášková vyhrála kategorii dívek narozených v roce 2000, Berta Ausbergerová byla mezi těmi o rok staršími druhá.

Nikdo zatím neuspořádal lepší turnaj pro malé děti, než Astra a organizační tým pod velením Martiny Maixnerové; zvládnout víc než 80 hráčů, připravit jim bohatý program, množství pěkných cen, a i přes velký počet zápasů zakončit turnaj přesně podle plánu okolo čtvrté hodiny – před tím klobouk dolů.

Dva krátké odstavce shrnuly to podstatné, co je třeba o Minižácích vědět. Astra připravila krásný turnaj, který si užily děti od malých přes menší až k těm nejmenším. Prosek reprezentovala po všech omluvách osmička dětí: už zmíněné Berta se Šárkou, Anežka Boučková, Míša Zárybnická, Květa Křížová, Vašek Podivín, David Červený a Daniel Kubiš. Některým se dařilo více, některým méně, všichni si ale turnaj užili.

Začnu ještě rozvedením chvály na organizátory. Udělali totiž řadu věcí, které povýšily jejich turnaj nad ostatní podobné. Příklad? Slavnostní nástup, kde děti vytvořily skupiny podle oddílů s kapitány, kteří drželi jmenovky. Pružné zajištění druhé tělocvičny, protože na čtyřech kurtech by nebylo možné turnaj odehrát. Velký počet rozhodčích a organizátorů z řad členů oddílů a aktivních rodičů, díky nimž zápasy odsýpaly a takřka nikde nebyly volné kurty. Rozdělení do věkových skupin, které se držely svých kurtů – výrazné ulehčení obvyklých zmatků a hledání hráčů, co mají zrovna nastoupit. Občerstvení dílem pizzy v rámci startovného, které přitom nebylo neobvykle vysoké. Soutěž v kreslení, kde se zabavily ty děti, jež zrovna dlouho nehrály (mimochodem, jedna slečna mě nakreslila na moc pěkném obrázku, jak hraju smeč z asi čtyřmetrového výskoku ;-)). Účastnické diplomy a malé ceny pro každého účastníka. Zkrátka a dobře: Martina a spol. dali dohromady snad všechny dobré nápady z nejrůznějších turnajů a díky flexibilitě a ochotě trenérů i rodičů tak děti sice strávily dlouhé hodiny v tělocvičně, ale neustále měly co dělat, nezlobily a vyřádily se do sytosti.

A teď už k výkonům našich hráčů. Reálné naděje na úspěch měly vlastně pouze Berta se Šárkou, které už hrají delší dobu. Šárka se stala skutečnou hvězdou svojí kategorie. Oproti většině soupeřek dobře držela raketu, stavěla se k úderům bokem, bojovala o každý míč a i když se jí tu a tam úder nepovedl, bylo vidět, že ví, co chce hrát. Ze všech nejtěžší pro ni byl hned první zápas ve skupině s Gabrielou Solaříkovou, kterou porazila jen velice těsně. Další soupeřky už zdolala jasněji a ve finálové trojičce nezaváhala ani proti krumlovské Freiové (která rozhodně zaujala neobvyklým účesem), ani proti vesecké Válové.

Berta těžila ze své síly, dokázala soupeřky usmečovat a utahat v zadní části kurtu. S pohybem to tentokrát moc slavné nebylo a občas přišly i neoblíbené výpadky soustředěnosti. Ovšem výkon v semifinále proti Adéle Raitmayerové byl suverénní a na úrovni, na níž se dá do budoucna stavět. Ve finále byla Veronika Nová příliš silnou soupeřkou. Sice mě mrzela prohra s hráčkou, která drží špatně raketu, ale Berta nestačila nohama a dělala nevynucené chyby. S Novou se dalo hrát, prostor dvou setů do 15 bodů byl ale příliš malý.

Z ostatních děvčat příjemně překvapila Míša Zárybnická. Viděl jsem ji jen v jednom zápase, kde remizovala 1:1 na sety, pak ale dokázala vyhrát svoji skupinu a dostat se do bojů o medaile. Po dvou prohrách s přece jen badmintonovějšími soupeřkami skončila čtvrtá. Anežka to měla mezi děvčaty narozenými v roce 1998 těžké, bojovala, ale vítězství nedosáhla ani v jednom zápase. Pro ni by ale mělo být vítězstvím už to, že na turnaji mohla startovat, byla schopná dát spolehlivě podání a dostat se do hry. U Květy jsem strávil ze všech asi nejvíc času, zpočátku sice působila dojmem, že neví, čí je, a co bude na turnaji dělat, brzy jí ale náladu spravilo jedno dvousetové vítězství. Pak ve skupině dosáhla ještě na remízu a porážku, horší skóre ze vzájemného utkání ji odsoudilo ke třetí pozici (mimochodem, velmi sportovní fair play gesto Květiny maminky) a zápasu o celkové páté místo. V něm Květa doslova a do písmene uhaluzila set, pak už jí ale soupeřka nedala šanci. Dohromady jsem by potěšen jejím backhandovým podání, které bylo velmi spolehlivé, hlavní problém byl naopak v pohybu, uvědomit si, že jedním vydařeným úderem výměna nekončí, a nevzdávat zdánlivě ztracené míče.

Vašek s Davidem už za sebou turnajovou zkušenost měli, zatím jim ale chyběla v portofilu vítězství. David to napravil hned v prvním zápase. Dařilo se mi i přes dlouhou přípravu trefovat do horních úderů, obstojně podával a nedal nikomu ani balón zadarmo. Ve své skupině skončil druhý a bojoval v početném startovním poli o celkové sedmé místo. Vaškovi se dařilo méně – s dobrým kamarádem Vojtěchem Seberou prohrál tentokrát jednoznačně, v dalších zápasech už uhrál i remízu, ale později ho srazilo vlastní rozčilování. Přitom hrál pěkné dlouhé podání a když se soustředil, ani další údery nebyly nejhorší.

První turnajovou zkušeností byli Minižáci pro Daniela. Ten sice po prvním zápase ani nevěděl, jestli vyhrál nebo prohrál, a až do konce jsme ho museli trpělivě navigovat, kdo a odkud podává, ale herně si vedl dobře. Ve skupině dokonce jednou vyhrál a nakonec obsadil mezi nejmenšími kluky šesté místo. Pavel ho mohl doma pochválit především za spolehlivé dlouhé podání.

Celkově jsem s výsledky i hrou proseckých spokojen. Škoda, že si vydařený turnaj nemohli užít z různých důvodů i další, Ondra, Terka, Lucka, Kája, Natálka, Šimon, Tobiáš nebo Honzík. Snad tedy příští rok u Šárčina zlatého hattricku 😉