S cíli: 1) naposledy se proběhnout před nadcházejícími svátky zahálky a vanilkového obžerství a 2) trochu si pozvednout sebevědomí pošramocené špatnými výsledky v soutěži družstev, vydala se třetí adventní sobotu nepočetná prosecká výprava (čítající Kolouška, Vendy a mne) do zapadlé středočeské vísky Králův Dvůr na turnaj kategorie Grand Prix D. Pro netrpělivé čtenáře, neschopné udržet pozornost déle než jeden odstavec prozradím už nyní, že obou cílů bylo dosaženo – z Králováku jsme si večer odváželi několikrát propocená trička, dobrý pocit z předvedených výkonů i cenné kovy: 2 zlata a 3 bronzy! Další odstavce jsou určeny pro ty trpělivější a zvídavější, toužící dozvědět se více o tomto skvostném úspěchu proseckého badmintonu!

Šero, chlad, drobné sněhové vločky unášeny jemnými poryvy větru… prosincové ráno má svou poetiku, říkal jsem si, čekajíc na zastávce. Snad to ocení i Koloušek, když na mě bude čtvrt hodinu čekat, protože mi právě před nosem ujel autobus. Koloušek to však čekal a tak nečekal, respektive čekal v teple domova, a do své promrzlé dodávky nasedl až jsem mu telefonicky odpřísáhl, že už jedu autobusem a za 5 minut jsem na Proseku. Společně jsme pak nabrali Vendy a vydali se směr Královák, kam jsme dorazili překvapivě jako jedni z prvních účastníků. (Koloušek zjevně počítal s mým ještě daleko větším zpožděním;)

Mohli jsme se tak precizně rozcvičit, rozehrát a směle se pustit do zdejších vyhlášených párků. Jen co jsem dojedl druhou nožku, už mě paní Balenčinová hlásila na první kolo smíšené čtyřhry, po boku s Magdičkou (jejíž příjmení mi zůstalo utajeno) z Hamru, proti zkušenému páru Holců (v těch jménech mám obecně trochu zmatek – ale paní byla maminkou toho mlaďocha Holce z Astry a pán nejspíš otcem?). Ač jsme nezačali zrovna optimálně, nenechali jsme se tím nikterak rozhodit (mix je přeci na rozehrání!) a nakonec slavili postup po třísetové výhře. Radost z vítězství v nás probudila netušené ambice – což takhle vyhrát i příště?! A ono se to povedlo (proti Černé s partnerem z Hamru) a pak zase (Cihlář s mladičkou partnerkou, co vypomáhala v bufetu a neměla ráda pražáky), až jsme nakonec v boji o zlato stanuli proti svéráznému Vodičkovi se slečnou v sukni, kteří v semifinále vyřadili Kolouška s Vendy. Tuto troufalost jsme jim oplatili porážkou (jak jinak než) ve třech setech a oslavy titulu mohly propouknout naplno!

Teda mohly by, kdyby mě paní Balenčinová hned v zápětí nevyhlásila na singl proti Simonianovi. Povzbuzen nečekaným triumfem v mixu, vlítl jsem na svého soupeře plný elánu a odhodlání a poctivou a agresivní (!) hrou si zakrátko vypracoval poměrně bezpečný náskok 14:3. A v tom se to stalo! Během jediné (i když přeci jen delší) výměny, mě najednou opustily všechny síly a energie, terminologií sportovních žurnalistů: padla na mě deka a já, lapaje po dechu pochopil, že tenhle zápas (a turnaj) bude ještě hodně dlouhý. První set jsem ještě nějak dopinkal k vítěznému závěru, druhý takticky vypustil a doufal, že se mi v rozhodující sadě síly vrátí. To se nakonec ukázalo jako dobrá taktika, nohy jsem měl sice pořád olověné, ale soupeř znervózněl a svými chybami mi konečné vítězství hodně usnadnil.

Asi za 10 minut jsem nastoupil k dalšímu zápasu s místním mladíkem Cihlářem. Taktika byla obdobná, držet se s ním těsně až do koncovky, moc se neunavit a v závěru prodat letité zkušenosti, což se, navzdory několika křečím stehenního svalu, kupodivu podařilo (opět ve třech setech). U paní organizátorky jsem si poté vyprosil 15 minutovou pauzu, kterou jsem strávil na toaletě a mírně odlehčen se hned „pustil“ do svého semifinálového soupeře Nevečeřala (vyššího a méně zdatného bratra ústeckého prvoligisty). Taktika zůstala stejná, přibyly jen křeče lýtek, takže se pro mě pohyb po dvorci stal mírně problematickým (dávno jsem zapomněl na nějaký bolavý loket…). Podařilo se mi ještě vyhrát první set v nastavení, v těch zbylých dvou mě však soupeř předčil a zaslouženě slavil postup do finále. Tam nakonec porazil i domácího Vodičkou, který k prosecké škodě v semifinále po litém boji vyřadil Kolouška, 21:19 v třetím setu.

Abych skompletoval výsledky všech našich želízek v singlových ohních, ozdoba naší výpravy – Vendy předvedla velmi kvalitní výkon v prvním kole proti soupeřce z Hořovic, několikrát dokonce přinutila přítomné diváky (minimálně mě a Kolouška) až k frenetickému aplausu a zaslouženě vyhrála. V dalším kole už se ji bohužel tolik nevedlo a porážkou skončilo i její utkání ve čtyřhře (po boku paní Holcové), přesto z turnaje nemusela odjíždět se sklopenou hlavou.

Zato mě se hlava sklápěla únavou a to nás teprve čekal debl – Kolouškova parádní disciplína – ve které, jak už ráno zhodnotil při pohledu na účastníky déčka: „tady nemůžeme prohrát!“ Moje hlava s ním v podstatě souhlasila, ale tělo bylo jaksi proti a dávalo mi to bolestivě najevo při každém náročnějším pohybu. Naštěstí je Koloušek velice pozitivní člověk a znamenitý motivátor, takže se mi po jeho boku vrátila chuť do badmintonu a společně jsme si tak užili tři víceméně zasloužená vítězství, jenž nám zajistila celkový triumf!

Královácké déčko nakonec splnilo všechna do něj vložená očekávání a ač konkurence nebyla až tak nabitá, myslím že jsme všichni předvedli dobré výkony a oddílu SK Prosek ostudu rozhodně neudělali. Trochu mě mrzí, že se mi nepodařilo dovršit zlatý hattrick vítězstvím v singlu, ale třeba příště. Pevně však věřím, že dosažené úspěchy pomohou nakopnout prosecké hráče k lepším zítřkům, zejména v krajském přeboru družstev – bude to potřeba!

Veselé Vánoce a hodně zdar v roce 2010!