V sobotu 6. října 2007 jsem na vlastní kůži poznal, jaké to je být výjimečný. Abych to vysvětlil: jako jeden ze dvou účastníků jupiterského GPD v hale ZŠ Chválenická jsem dostal výjimku, abych mohl startovat (druhá byla N. Fridrichová). Spolu se mnou z Prahy přijela ještě Anička a Zuzka (a jestli se nepletu, stali jsme se nejvzdálenějšími účastníky). Možná ještě výjimečněji, než v okamžiku, kdy jsem otevíral souhlasný e-mail Jardy Soboty, neboli STK Západočeského kraje, jsem si ale připadal kolem desáté hodiny večerní, kdy jsem odcházel z kurtu po finálovém utkání mužské dvouhry. Kterého jsem se účastnil – a které jsem vyhrál.

Když přijedete na GPD do Plzně, musíte si ujasnit, o co vám jde. Můžete se zlít Gambrinusem za 15 korun, střídmě pít a konverzovat s badmintonovými přáteli, anebo abstinovat a neohroženě se drát složitými pavouky Tomáše Knoppa vpřed. Vzhledem k tomu, že se hraje o pouhých 50 bodů za vítězství, příliš „šplhounů“ se obvykle nenajde. Což, nutno dodat, celkové atmosféře turnaje spíš prospívá…

Do mixa jsme vyslali dvojice Krajča-Kvíčalová a Slepička-Krajčová. První papírová očekávání spíše nepotvrdila – ve skupině jsme si poradili s Malkusem (i když jeho smeč je opravdu tvrdá) a posléze i s Tondou a Karin, jenže ve čtvrtfinále jsme nezvládli třísetovou bitvu s párem Přinda-Fridrichová a hráli tak jen o 5. místo (jehož jsme, bez fanfár a oslavných ohňů, nakonec i dosáhli). Anička se svým zkušenějším parťákem proklouzla ze skupiny do čtvrtfinále, tam ale prohrála s nakonec druhým párem Konečný, Straková (zvítězili Hucl, Brychtová) a nakonec skončila sedmá.

V singlu mě čekal zábavný los – Tomáš Knopp v prvním kole. Vybral si mě schválně a naše utkání zdržoval několik hodin, než se, posilněn štamprdlí, odhodlal přezout kecky za kecky s bílou podrážkou, rozbýhat ztuhlé údy a vrhnout se do líté bitvy na kurtu. Za sebe můžu říct, že to byl (společně se semifinále, tam to byla ale spíš otázka psychiky) rozhodně nejnáročnější singl v celém turnaji. Tomáš mě na začátku přehrával, dobře útočil, nedařilo se mu ale zcela eliminovat moje zbraně. Zejména prudký drivo-lob od sítě do forehandového rohu jsem si moc a moc oblíbil – a uhrál z něj dohromady asi deset bodů ;-). Vyhrál jsem, ale říkal jsem si, jak asi následující zápasy udýchám. Nějak jsem to ale zvládl – Tonda ve druhém kole se porazil prakticky sám, čistou matematikou (počet nevynucených chyb je ekvivalentní počtu bodů zadarmo získaných soupeřem, nebo tak nějak ta věta byla, důkaz dneska vynechám). Se Zdeňkem Homolkou jsem se pak, čestně přiznávám, šetřil, a hrál jen to, co jsem potřeboval. Mohl bych argumentovat úctou k (relativnímu!) stáří a zkušenosti, ale ve skutečnosti šlo jen o to, abych neztratil moc sil.

Mezitím Zuzka suverénně prošla také až do semifinále, tam ale na tři sety v divokém zápase podlehla Fridrichová, což pro mě bylo překvapení, ale od toho jsou výjimeční výjimečnými, aby vyhrávali, no ne? Anička bohužel hned v prvním kole narazila na Lenku Strakovou, přes níž cesta nevedla, pak vyhrála jeden ze zápasů o pořadí a Králové podlehla až ve třech setech a poměrně nešťastně.

V deblech byly úspěšnější holky: Zuzka s Aničkou nejprve dosáhly na druhé místo ve skupině, takže už mohly být nejhůře čtvrté. Nakonec si odnesly bronzové medaile, perně vybojované v taktéž třísetové bitvě s dvojicí Králová, Smejkalová. Já s Lukášem Hegnerem našel rychle společnou řeč. Ostatně aby ne, měli jsme prakticky stejně dlouhé vlasy, sešli se ve finále singla a oba jsme taky prokázali nebývalý talent k přebytečnému myšlení na kurtě. Když je hlava rychlejší než ruka, končí nádherně vymyšlené míče tři metry v autu, a to se nám stávalo, ne že ne…

Ve skupině jsme vinou nevydařeného vstupního zápasu skončili druzí, za vítěznými Kladeňáky Konůpkou a Jermanem, jimž jsme podlehli 18:21 ve 3. Naopak jsme přehrály Odvárky a nepříjemné Švimberského s Vlčkem. V rychlé sérii dvou zápasů o páté místo jsme pak i přes (aspoň mé) vyčerpání rychle dvakrát vyhráli a mohli se těšit ze solidní, leč nikterak výrazněji body ani prestiží nehonorované 5. pozice.

V závěru se pak ještě dohrávaly singly. Dita Smejkalová o 3. místo hrát nechtěla, čímž se Zuzka stala bronzovou bez boje (zda by o zbronzovatění v reálu doopravdy bojovat chtěla, nevím, nicméně tady se jí ho dostalo). Já nejprve odehrál semifinále s Konůpkou, kde jsem rozvážnému soupeři vnutil svůj rychlejší styl hry, dobře zakončoval a překonal i občasné křečovité momenty. Ve finále mě pak čekal zřejmě už doopravy unavený Lukáš. V prvním setu z toho byl debakl, druhý byl vyrovnanější, ale koncovku jsem si pohlídal – a někdy kolem půl jedenácté mohl začít slavit.

Plzeňské GPD se zase povedlo. Odehrál jsem 15 zápasů, tentokrát si nesu i dobrý pocit z předvedené hry a (nadto!) výsledků. Lépe už mohlo být, jen kdyby mé trenérské rady Adamovi pomohly ke čtvrtfinále, Michal nepřišel pozdě a zahrál si tak mixa s Aničkou… a Konůpka trochu chlastal, protože pak bych si dal taky aspoň jedno pivo (rovná šance je rovná šance, no ne?). Stejně ale, 15 odehraných zápasů příjemně cítím v nohách (a zádech, a rukou… atd.) a při nejbližší příležitosti (zřejmě originální „cédéčko“, tedy C+D turnaj v jeden den) se do Plzně určitě vydám zase.