V sobotu se ve Vinoři odehrál další úspěšný kvalifikační turnaj kategorie U13. I když jsme si dělali ambice na vítězství ve všech disciplínách a nakonec pět finálových účastí proměnili jen ve dvě prvenství, stále je třeba k výsledkům přistupovat s pokorou. Naši hráči možná prohráli některé zápasy, které dokázali dříve vyhrát, ale bilance osmi medailových umístění a tří postupů na GPA je stále výjimečná a může nás právem těšit. V půl deváté ráno se v hale sešla početná parta sedmi děvčat a pěti chlapců (Míša Zelinková, Berta Ausbergerová, Šárka Vlášková, Anežka Boučková, Verča a Květa Křížovy, Lucka Petrová, Kuba Klubal, Robert Chalupecký, Šimon Pitro, Jonáš Petřek, Kuba Drahorád). Opět šlo tak trochu o dvě party, partu zkušených turnajových hráčů, kteří bojovali o medaile, a partu začátečníků, kteří sbírali první vítězné sety a zápasy a mohli se učit od starších spoluhráčů. Že bylo na co koukat, o tom svědčí letmý přehled medailové bilance: stříbro Kuby a Míši, bronz Berty v mixu, stříbro Kuby a Berty, bronz Roberta v singlech, výhra Kuby, Míši, Berty, bronz Roberta a Šimona ve čtyřhrách. A zmiňované postupy: na GPA v Mostě se příští týden podívají Kuba, Míša a Berta.

Ke stažení: kompletní výsledky

Neděle mě nezastihla v kdovíjak smířlivé náladě, a tak je součástí článku i referát na téma častých pravidlových a jiných nešvarů, které na krajských turnajích mládeže vídám dnes a denně. Přečtěte si, zamyslete se, klidně mi napište něco o pokrytcích, ubrečencích a poklepte si na čelo. Anebo s tím zkuste něco udělat, to je taky možnost…

Když se ráno povedlo nalosovat turnaj a rozjela se soutěž v mixu, zjistil jsem, že najednou hrají moji hráči na všech pěti kurtech vinořské tělocvičny. Příjemný pohled, ale zároveň trenérsky neobsáhnutelná povinnost. Tak jsem pomohl k postupu do osmičky Robertovi a Šárce, kteří hráli trochu nervózně, ale postupně to bylo lepší a lepší. Šimon s Luckou měli bohužel těžký los, totéž platilo pro Kubu s Verčou. Velkou slávu neudělaly ani naše hráčky, které měly cizí parťáky – Anežka hrála s Wallerem z Astry napínavý tříseťák, Květa dostala jako parťáka mladšího z bratří Šetinů a odehrála nenapínavý dvouseťák ;-). Berta s tradičním parťákem Matějem Hubáčkem absolvovala tradiční pomalý rozjezd. Jejich nesoustředěná hra vedla k mnoha chybám, v klíčovém zápase čtvrtfinále se ale oba uklidnili a potom dokázali i pořádně zavařit pozdějším vítězům Šetinovi a Novákové, s nimiž hráli na tři sety. Bohužel, finále se hrubě nevydařilo Kubovi s Míšou (ač v předtím v pohodě přehráli Michala Hubáčka a Terezku Typltovou). Nesrovnali se s hlasitým povzbuzováním soupeře, Kuba hodně kazil a obracel se na Míšu, místo aby se soustředil na vlastní hru, a ani Míša nebyla tentokrát tou klidnou silou, která by dvojici podržela.

Dvouhry nám přinesly některá příjemná překvapení. Patřil mezi ně vítězný zápas Šimona, hezká hra Jonáše a set získaný proti mnohem zkušenějším soupeřům, vítězství Kuby v zápase o pořadí, ale hlavně medaile. Výborně tentokrát zahrál Robert, v klíčovém utkání si nečekaně suverénně poradil s nervózním a chybujícím Matějem Hubáčkem a v semifinále byl v prvním setu vyrovnaným soupeřem Kubovi. Kuba si došel za postupem, nepřidal ale nadstavbu v podobě vítězství nad Michalem Hubáčkem. Byl nervózní, nechtěl si nechat poradit a soupeři dva sety ve svém špatném rozpoložení v podstatě odevzdal. Přístě to chce méně „Proč?“ a více pokory k soupeři.

Trojice Verča, Květa a Lucka se sešla v zápasech o pořadí, alespoň Lucka si tak odvezla z Vinoře jedno vítězství, když porazila svoji oddílovou spoluhráčku Květu. Jinak jejich výkony nebyly příliš dobré, hodně základních chyb a – jistě pochopitelná – nervozita. Anežka hrála o něco lépe, podlehla domácí nasazené, ale rozhodně hratelné soupeřce. Šárka měla velkou smůlu na los, když hned v prvním kole schytala pozdější vítězku Tomáškovou. Hrála dobře, na skoro dvojnásobnou slečnu s dobrou smečí to ale nestačilo. Berta postupovala spodní půlkou pavouka suverénně až do semifinále, kde se trochu zasekla. Terezku Typltovou měla přehrát snadno, nakonec z toho byl třísetový boj. Na to, že většinu zápasu probrečela, hrála ale Berta ještě docela slušně ;-). Ač to není úplně příjemné, musím ještě zmínit nesportovní taktiku soupeřky. Její očividné zdržování kouskovalo hru a rozhodně neodpovídalo pravidlo, že hra má být plynulá. Myslím, že je opravdu nebezpečné tohle učit hráče už od mládí, nikomu asi není příjemné proti zdržujícím hráčům nastupovat a doposud to byla pouze doména veteránů, kteří zdržovali z pochopitelných důvodů. Volím smířlivý tón, ale věřte, že mi to doopravdy vadí. Ještě k výkonu naší hráčky: nepohoda a špatný den může přijít na každého, umění je se z ní vyhrabat – a to Berta s vypětím všech sil dokázala. Finále bylo napínavé a opět v něm sehrály roli ne zcela fér metody sportovního boje. I Kačka Tomášková hodně zdržovala, až někdy působilo její čekání se sklopenou raketou směšně. Srovnat se na příjmu a uklidnit nervy je jistě potřeba, nemusí to ale trvat půl minuty. Berta byla oproti soupeřce o poznání klidnější, zahrála dobře v druhém setu, ve třetím ji ale Kačka přestřílela ostrými klíry a dobrými smeči.

Soutěž ve čtyřhře kluků rychle opustili Kuba D. a Jonáš, ostatním se vedlo lépe. Robert se Šimonem zahráli parádně a dostali se do semifinále. Tam hráli na tři sety se Šetinou a Fialou a jen smůla je připravila o ještě lepší výsledek. Kuba hrál s Michalem Hubáčkem a jejich cesta turnajem připomínala průjezd nože máslem, finále bylo čistě formální záležitostí. Tak to bylo ovšem plánováno a dvojici jsme vytvořili už s výhledem na GPA v Mostě.

Ve čtyřhře dívek vypadly jak sestry Křížovy, tak i Šárka s Anežkou už v prvním kole. Druhá jmenovaná dvojice ale sehrála parádní třísetový zápas s dvojicí z Hamru, který skončil nešťastně, ale aspoň si holky nemohou stěžovat, že by si za ty peníze málo zahrály… Berta s Míšou byly favoritkami a nasazení nakonec potvrdily, i když finále proti Novákové a Tomáškové bylo hororovou záležitostí. Naše děvčata šla do boje s neopodstatněným strachem. Ten jsem se pokoušel rozptýlit, šlo to ale těžko, zvláště když se k tomu přidala až hokejová atmosféra (pokřikující rodiče na jedné i druhé straně už jsou asi koloritem těchto soutěží, nejméně do kategorie U15) a opět hlasité povzbuzování Elišky, které mi připomnělo loňské mistrovství ČR U13 a slečny Maršálkovou a Lajdovou. Eliška se totiž nepovzbuzuje, Eliška na kurtě halasí a její mnohokrát opakované „pojď“ a „jedeme“ sice budilo laskavé úsměvy na tvářích přítomných trenérů, ale zároveň poskytovalo značnou psychologickou výhodu. A to opět ne v rámci slušného sportovního boje: vykřičet podobná povzbuzující slova stupněm hlasitosti „na celou Vinoř“ přímo do tváře soupeřky, která právě zkazila podání, je značně neurvalé a nesympatické. Míša s Bertou bojovaly jinými zbraněmi, klidem a pozitivním přístupem dokázaly zvrátit už zdánlivě ztracený druhý set a ve třetím si udržely až do konce mírný náskok a mohly slavit cenné vítězství.

Nedá mi to a musím zmínit – v některých případech opakovaně – ještě další neduhy krajských kvalifikačních turnajů, které mi kazí dojem (a to říkám z pozice člověka, který jich za poslední dva roky sjezdil většinu):

Nové míče: ač už jsem na to upozorňoval, NIKDO se stále nenaučil jednoduchému pravidlu, které platilo po celou moji dosavadní kariéru a na všech soutěžích. Každý hráč nebo dvojice donese ke kurtu jeden nový míč. Pak se dohodnou, čím míčem se začne, a když je potřeba balon vyměnit, je hned připraven u kurtu. V praxi to ovšem na turnajích vypadá následovně: já vyšlu našeho hráče s novým míčem k zápasu. Přijde soupeř, zcela nevybaven. Rozehrají se některým z ohraných míčů, které u kurtu ležely. Pak se na sebe rozpačitě podívají, a soupeř řekne: „Máš míč?“ Náš hráč po pravdě odpoví, že ano, a dá ho rozhodčímu. Ten zahájí hru a teprve když je potřeba míč vyměnit, zjistí se, že soupeř žádný nepřinesl. Tak dotujeme jiné oddíly svými míči a to mi opravdu pije krev, zvlášť když vidím, že to Hamr dělá naprosto cíleně. O mnoho lepší nejsou ani hráči z Astry a Meteoru, snad s výjimkou těch, kteří jsou na žebříčku výš a postupují na GPA (tam už se asi naučili, co a jak). Já doopravdy nemám náladu a leckdy ani čas sledovat, zda všichni naši soupeři donesli k zápasu nový míč a stokrát za den se hádat, že to opravdu tak je a že nestačí ten náš nový míč, který jsme přinesli. Je to nedůstojné a zároveň nechci ani rozhodit vlastní hráče před začátkem zápasu tím, že budu dělat dusno.

Chování hráčů: mnozí hráči se chovají nesportovně a občas předvádějí až neuvěřitelné věci. Je mi jedno, jestli je to z nevědomosti, nebo jim to říkají vedoucí, rodiče nebo spoluhráči. Zkrátka se mi nelíbí, když slečny Typltová, Tomášková či Nováková ostentativně zdržují hru. Když jiné slečny a jiní pánové nepřiznávají nebo dokonce otáčejí auty (sebereflexivně přiznám, že tendenci k tomu má i naše Berta, ale snad jste si všimli, že ji vždycky korigujeme). Když se slečna Nováková (ale i mnohé další) povzbuzuje hlasitými výkřiky, jež hraničí se zastrašováním soupeře. Ne všechno jsou pravidlové prohřešky, ale řekněte někdo, prosím, už jmenovaným (a dalším, na které jsem zapomněl), že byť některé věci nejsou zakotveny v pravidlech, existuje něco jako slušné chování, a to dokonce i směrem k soupeři, i když je to na nějakých dvacet třicet minut ten nejhorší nepřítel…

Rodiče za kurtem: všichni je máme ve svých řadách, víme, že jsou pro nás obrovsky důležití, ale měli bychom je usměrňovat, aby svým chováním co nejméně ovlivňovali zápasy. Tak jako se mi to stalo včera s Pavlem Ausbergerem, který svou dceru pochválil za dobré oči ještě dřív, než míč dopadl na zem. Takový projev (výkřiky typu „aut“ „neber“ nebo naopak „pojď, hraj“ v průběhu výměny a taky „pěkně“, když míč na straně soupeře ještě není na zemi) je přímým ovlivněním hry. Podobné je vyvíjení tlaku na rozhodčí, zvláště když pískají osmi nebo devítileté děti, tak je dospělý snadno ovlivní a všichni jsme asi viděli řadu „vytleskaných“, „vykřičených“ a „vyhádaných“ bodů.

Dodržování pravidel hry: problém, jehož řešení není na turnajích nejmladších úplně snadné, neměli bychom ale také hned rezignovat. Byl jsem rád, že třeba Robert včera odpískal hráči v zápase o pořadí přešlap při podání. Nemusíme být úplně striktní, ale hráči by se měli postupně učit, že se nesmí podávat nad pasem, zvedat noha při podání, stát na čáře, vystartovat dřív proti servisu, hrát na soupeřově straně, dotknout se sítě… Opět je to problém rozhodčích, kteří jsou sami hráči a často na svém prvním turnaji, a tak si netroufnou odpískat třeba zrovna podání nad pasem, ale měli by se to postupně učit a alespoň v závěrečných kolech, čtvrt, semi nebo finále už by mělo být vše v pořádku. I když se děti budou divit, vztekat nebo protestovat, buďme v tomto směru důslednější.