Opakování je matka moudrosti, nebo v případě letních kempů Badmintonové školy spíše matka fyzické a herní připravenosti. Letos jsem si v krátkém časovém intervalu týden v Brně v podstatě zopakoval – i když se lišilo složení tréninkových skupin (vesměs se na druhý termín sjeli mladší hráči), zahraniční trenérská osobnost (tentokrát to byla běloruská trenérka Vlada Cherniavskaya) a částečně i program, tréninková náplň se značně podobala. Venkovní atletické fáze byly prakticky totožné a do badmintonových tréninků zapracoval p. Mendrek řadu cvičení, které týden před tím představil Peter Mouritsen.





Opět se sjelo obrovské množství hráčů, tentokrát až na jednu či dvě výjimky výkonnostních. Dělili jsme se obvykle na kluky a holky, já nejčastěji trénoval s Kubou Mazúrem, mladými střelci Mendrekem nebo Světničkou, anebo borci z Klimkovic. Ačkoliv byly tréninkové dávky snad ještě o něco vyšší než před týdnem, lišila se značně celková atmosféra: namísto poklidného polehávání a sledování filmů se prakticky neustále hrálo. Každá volná minuta byla vyplněna zápasy v jehnické tělocvičně, hrály se mixy a debly jen tak, pro zábavu, zápasy na základě nejrůznějších sázek (Michala Světničku jsem tak viděl hrát v růžových bačkůrkách ve tvaru prasete), blbnulo se v okolí bazénu, pořádaly výpravy na kofolu s pravidelným zpestřením v podobě jablečných bitev, mazaly se pálivé a chladivé masti na citlivá místa… zkrátka a dobře, neustále se něco dělo.

Zatímco z týdne s Peterem Mouritsenem jsem si odvezl sešit plný poznámek o trénincích a cvičeních, Vlada tolika originálními tréninky nepřispěla. Dělali jsme s ní hodně přeběhů, často šlo ale o verzi, kterou osobně příliš nemám rád: když se sbírají nebo přenášejí míčky položené na kurtu v jednotlivých rozích. Vede k tomu, že hráči dělají hluboké výpady a naklánějí se k míčkům i tělem, což je něco, co by při výpadu ve hře, kde míč letí shora, nemělo v žádném případě nastat.

Dál jsme s běloruskou trenérkou pracovali na footworku, a to zejména do zadní části kurtu. Druhé velké téma pak bylo zahrávání útočných úderů se stejnou přípravou, abychom byli méně čitelní. Skutečně velmi užitečnou kombinaci, kterou jsme hráli asi hodinu a půl, jsem si zaznamenal s velkým vykřičníkem, abych ji co nejdříve vyzkoušel i na vlastních trénincích…

Vzhledem ke zpoždění, s jakým vzniká tahle reportáž, bude možná drbací koutek chudší, než by mohl být, pokusím se ale pár zákulisních informací z paměti vylovit:

  • Plány na noc strávenou v tělocvičně selhaly, i když esemesková komunikace mezi členy kofola týmu byla ještě někdy k půlnoci velmi živá.
  • Kdybychom věděli, co nevinná zpráva holkám „kupte nám taky něco, když už jednou chodíte po nákupech,“ způsobí, možná bychom ji ani neodeslali.
  • Zase jsme viděli jeden film ve Špalíčku, tentokrát to byl Kung-fu panda. Příjemná kravina, která se humorem vyčerpala zhruba v prvních pěti minutách. Já i Kuba jsme u ní málem usnuli, ale úplný propadák to nebyl.
  • Dokonale přecpaná místnost, kde spali kluci, nejvíce trpěla večerními válkami… jak to říci diplomaticky… v ulevování? Asi tak…
  • Při pondělním běhání koleček jsme překonali všechna Standova očekávání, já si udržel časy kolem 4:45-4:50. Přitom před týdnem jsme s Dominikou běželi o pět minut pomaleji.
  • Speciálně pro rodiče Lucky Brhelové – ty rudé skvrny na nohou ve tvaru prstů neznamenají týrání ani sexuální obtěžování. Jde jen o pozůstatky oblíbené hospodské zábavy kofola týmu: pleskání vší silou po odhalených stehnech.
  • Omlouváme se tomu, kdo si v zahradě u cesty pěstuje jablka. Urvali jsme jich tak nejméně sto, a většina skončila na protější zdi, silnici nebo na jiném ne úplně účelném místě. Ale zase jsme se pobavili…
  • Masér Radim Pernický tentokrát dorazil, jeho patnáctiminutovka strečinku byla sice vcelku obyčejná, samotné masáže už ale stály za to.