…aneb jak psát skoro dvě stránky o bezvýznamném turnaji (vhodné pro milovníky přechodníků)

Jakožto správný student, hrdý na svou chemicko – technologickou alma máter, vydal jsem se v pondělí 15. června časně ranným tramvajovo – metrovo – autobusovým spojem směr Plzeň, abych se tam utkal s neméně hrdými kolegy o vysněný titul na Akademických hrách. Jelikož tato trofej v mé vitrínce doposud chyběla – stejně jako mnoho dalších trofejí – koneckonců chybí mi i samotná vitrínka a to si ještě nejsem zcela jistý jejím pravopisem, protože mi tam po „V“ popravdě nesedí ni tvrdé ni měkké…ve vyjmenovaných ale, aspoň co pamatuju ze základky, vitrínka nefiguruje, tak je snad vše v pořádku… ale vraťme se k tématu!

Zkrátka a dobře, ač se vysokoškolskému studiu věnuji už šestým rokem – ach, jak ten život běží – jako ten pověstný splašený mustang prérií – ano, ten co v touze po svobodě utrhl se z opratí bílé tváře a za zvuků tamtamů nozdrami nasál vůni jasmínů – přesto všechno se mi ještě nikdá nepodařilo přivézt do Dejvic akademický metál! A jak už to příroda či Bůh nebo někdo zcela jiný (osobně z toho podezřívám Václava Klause) zařídil, lidský život je pomíjivý a dává nám jen omezený počet pokusů na splnění našich odvěkých snů – proto jsem do Plzně odjížděl s pocitem, že je to možná moje poslední šance…

Snad i proto jsem ráno vstal hned na druhé zazvonění budíku a stihl tak všechny nástupy a výstupy z dopravních prostředků. Nepokrytě přiznávám, že hlavním důvodem mé nečekané dochvilnosti byla autobusová jízdenka na přímý spoj do Plzně, zakoupená s denním předstihem mým dlouholetým kamarádem a na tomto turnaji čtyřhrovým spoluhráčem Martinem Krauzem (možná jej znáte z tréninků – byl už tam všehovšudy snad pětkrát – pozn. autora).

Hlavní město piva, jak se Plzni často neoprávněně říká (titul přísluší Nošovicím – o tom mezi fajnšmekry nemůže být sporu) nás přivítalo slunečným počasím, to je člověku hnedka do zpěvu a vůbec tak nějak líp, a tak jsme si to s písní na rtech štrádovali z jednoho konce města na druhý, v naději, že snad konečně najdeme vytoužené vysokoškolské koleje se sportovní halou. Marně, matoucí domorodci si nás škodolibě posílali přes Mži jako opeřený košík přes badmintonovou síť při obvzláště dechberoucí výměně – na náměstí Pětatřicátníků jsme byli snad třikrát – koutky úst nám zvolna padaly a písně vystřídalo klení. Nebýt ochotného strážce pořádku, bloudili bychom po Plzni ještě dnes. Jelikož to však byl muž na svém místě – seděl ve služebně u obří mapy Plzně – ukázal nám správný směr a my se mohli už o několik minut později v hale hlásit pořadatelům, že „jsme teda jako dorazili, už…“

Pořadatele to nijak významně nepřekvapilo – zjevně nám věřili – bohužel ne natolik, aby nám opatřili nějaká svěží děvčata do mixu – no což, alespoň bude čas se nasnídat, říkal jsem si, tahaje z baťůžku pečivo a uzeniny s prošlým datem spotřeby. Sledujíc lité boje smíšených párů, zakusujíc nápadně nazelenalou šunku tvrdou houskou, vzpomněl jsem si na Kristínu Burglovou – čerstvou inženýrku chemické technologie (i ta se tuatam objeví v Prosecké tělocvičně) – které náhlé zažívací obtíže nakonec zamezili v účasti na tomto velkolepém klání, což mě zamrzelo o to víc, že měla být mou mixérkou. Snad nebudu následovat jejího příkladu, zadoufal jsem, tleskajíc jedné z nemála povedených výměn. Soutěž v mixu nakonec opanoval pár Skrčený – Vacková, na druhém místě skončili Pavlíčková Janka s Tomášem Veverků a o bronz se podělily dvojice Sahánková – Smetana a Jiruchová – Bureš.

Právě novopečený akademik (a rovnou vítěz) – Dan Skrčený – mi byl neohleduplným losem přisouzen jakožto soupeř pro první kolo v singlu. V té době samozřejmě ještě nebyl mixérským akademickým přeborníkem, jelikož soutěže probíhaly souběžně, byl však nasazenou singlovou jedničkou, takže respekt byl na místě. Ale jak už jsem dříve zmínil, tolik jsem prahl po úspěchu, že se ve mně zčistajasna probralo dlouho dřímající odhodlání porazit kohokoliv. A tak po prvním rozehrávkovém setu (nástroj jsem měl v ruce asi po 2 týdnech nečinnosti) jsem v sadě druhé přestal nahrávat soupeři do poloviny kurtu a ono se pak i dalo hrát! Mírný náskok jsem si udržel i díky Danově lehkému podvrtnutí kotníku až do závěru setu a ač jsem pak musel odvracet nějaký ten mečból, nakonec jsem si vynutil třetí dějství. Do něj jsem vkročil rázně, chca využít chvilkové indispozice sokova údu, což se mi snad i dařilo a já zavětřil šanci na nečekaný skalp! To však ve mně spustilo reakci v podobě tzv. strachu z výhry, takže při změně stran už jsem nevedl, výhra se mi vzdalovala a soupeř byl na koni. Díky tomu naštěstí pominuly mé iracionální obavy a já šňůrou desíti bodů dokráčel k překvapivému triumfu.

Svět je někdy složitý… jindy zase jednoduchý jako facka a přesně takový byl i ten můj, když jsem si na zápraží tělocvičny, mžourajíc proti zlatavým paprskům letního slunka, uvědomoval, čeho jsem před malou chvíli dosáhl a odměňoval se za to sladkým banánem.
S jídlem ovšem roste chuť a nemaje na mysli banán, začal jsem již v duchu spřádat smělé plány o vitrínce plné trofejí. Na zem mě vrátil bohužel hned v dalším kole odchovanec opavské líhně Tomáš Veverka, který umě trestal mou nepřesnou a tradičně neefektivní hru a zaslouženě zvítězil 2:1 na sety.

Můj svět zakryla neprostupná mračna chmur a já, zpytujíc svědomí, truchlil na umpajru. Brzy jsem však byl vyrušen z temných myšlenek, prý že mám jít hrát debla – teď? copak můžu? vždyť se mi právě zhroutil svět! zoufal jsem si na krutost pořadatelů, hledaje suché triko. Nevím, zda za to mohla mé psychické rozpoložení nebo absence tréninkových dávek, ale čtyřhra se nám s Martinem vůbec nevyvedla, když náhodou nekazil jeden, hned ho spolehlivě nahradil druhý – ale to bylo asi tak jediné v čem jsme se doplňovali. Poslední světélko naděje na cenný kov z akademiček zhaslo – tak snad příště – utěšoval jsem se v tradiční plzeňské hospůdce, kde mě, nad talířem vepřových výpečků, spláchnut vychlazenou dvanáctkou, můj krátký však intensivní splín nadobro přešel. Snad příště – místo na vitrínku by se doma našlo…

Kdyby Vás, drazí neodpadnuvší čtenáři, zajímalo krom mých niterních pocitů i jak to vlastně celé dopadlo a kdo vyhrál, odkazuji na web: http://www.ceskeakademickehry.cz/index.php?code=803, pár snímků z turnaje jsem vygůgloval na http://www.ceskeakademickehry.cz/index.php?code=15.

A jestli Vás zajímá jak probíhala večerní akademická párty, bohužel nemohu sloužit neb mě neodkladné studijní povinnosti donutily vrátit se večer do Prahy. Snad příště.