Kratičká předmluva: Byl jsem požádán Tomášem Krajčou o sepsání reportáže z turnaje GP B, který se konal minulý víkend v Mostu a který pro prosecké barvy nedopadl zrovna růžově. Aby bylo jasno, nedělám si iluze, že za jeho žádostí stály mé „nesporné žurnalistické kvality“. Dokonce je mi nadslunce zřejmé, že jsem byl vybrán právě proto, že z mých předešlých reportáží se toho zvídavý čtenář (byl-li vůbec kdy takový) pohříchu dozvěděl pramálo o tom kdo, s kým, proti komu a jak na daném turnaji vlastně hrál. Zato se toho (často, obávám se proti své vůli) dozvěděl mnohé o mých niterných pocitech, životních touhách, snech a radostech.

Mnoho hráčů, zejména těch úspěšných, se na mě pro to dívalo skrze prsty – za litry potu, stovky naběhaných kilometrů a tisíce dechberoucích výměn měli být po zásluze odměněni obdivem svých věrných fanoušků – ti se však z mých reportáží dozvěděli více o pitoreskních homolích Doupovských hor, než o jejich chrabrých výkonech. Dobře jsem rozuměl jejich oprávněnému rozčarování, být v jejich pozici, ani se nepozdravím. Kolikrát já se jim chtěl upřímně omluvit, poprosit o odpuštění, ale cožpak by mi uvěřili, že to nedělám schválně, že na vině není má nepřejícnost či závist, ale ty proklaté beletristické můzy?!






Ke stažení: kompletní výsledky

Postupně jsem se smiřoval s osudem vyděděnce, v očích hráčů a hráček první stovky celostátního žebříčku jsem již nenacházel nic než nenávist a opovržení, proto jsem se jim raději vyhýbal velikým obloukem. Však oč více mne nenáviděli ti úspěšní, o to víc sympatií jsem vzbuzoval u hráčů méně úspěšných. Ti logicky netoužili, aby se o jejich nezdarech kdokoliv další dozvěděl, dost na tom, že jejich prohry viděli diváci v hale – už to stačilo na solidní ostudu – ještě to tak rozmazávat v médiích! Tito nešťastníci nacházeli v mých reportážích úkryt, skrýš před posměchem, bunkr, ve kterém mohli v klidu přečkat, až nepovedený turnaj vymizí z mysli i posledního pamětníka. V mých reportážích nebylo nic, co by je mohl kompromitovat v očích budoucnosti – nebylo tam totiž prakticky nic!

Časem jsem se naučil využívat svou schopnost polarizovat hráče badmintonu ve svůj prospěch – začal jsem na badminton sázet! A málokdy jsem se spletl. Oproti jiným sázkařům jsem měl jednu podstatnou výhodu. Aniž bych se musel složitě pročítat nekonečnými žebříčky a prohrabávat se mnohostránkovými archívy výsledků z posledních turnajů, dokázal jsem již na první pohled odhadnout kvalitu hráče či hráčky a to včetně jejich aktuální formy. Jak? Tak například: ráno jsem vstoupil do šatny, pozdravil převlíkající se a pozorně sledoval jejich reakce: několik z nich mi nadšeně odpovědělo na pozdrav – bylo jasné, že sotva projdou sítem prvního kola – ti nejzoufalejší mě dokonce poplácali po zádech – na ty bych nevsadil ani v zápase o umístění! Tihle kluci si prostě nevěřili a ať už byla důvodem špatná forma, zranění, nemoc či prohýřená noc – tak nějak už dopředu počítali s propadákem a tudíž, zcela upřímně, rádi viděli „svého“ reportéra.

Pak tady byli kluci, kteří na mě sice jedním okem mrkli, něco nesrozumitelného zahučeli (asi pozdrav), ale jinak se chovali navýsost neutrálně a pokud už se mnou zapředli hovor, bylo to výhradně o počasí či soudobém jazzu. Takovým jsem říkal „nulky“ – ne že by to snad byly nuly, tedy hráči bez šancí na výhru, ale bylo pro mě obtížné dopředu určit, jestli na turnaji uspějí či ne – nevěděli to totiž ani oni sami. Ač byli na po herní stránce povětšinou dobře připraveni, hloubal v nich červík pochybnosti – Neměl jsem přeci jen trénovat ještě víc? A jak mi asi dneska půjde bekhend? Jestli už jsem tedy na ně vsadil, nikdy to nebyla – žargonem sázkařů – čistá jednička a kdyby byl býval mohl badmintonový zápas skončit remízou, vsadil bych si jistě na ni a do svého lístku tak napsal nulu.

Sami si jistě dokážete doplnit, že největší favorit turnaje – jistý si svou formou, svým vítězstvím a mou vinou, že se o něm badmintonová veřejnost sotva dozví – mě svým pohledem probodl hned jak jsem vešel do šatny a jistě by mi s chutí působil i mnohá pekelná muka zlomením levého zápěstí či jiným chvatem z repertoáru sicilské mafie, nebýt jeho slušného vychování. Ještěže jeho rodiče zpravidla odvedli solidní práci – favorit se tak omezil na pár urážlivých slov a několik jedovatých plivanců, nic z toho mě naštěstí nezasáhlo, protože v tu dobu už jsem – na půl cesty do nejbližší sázkové kanceláře – v duchu vyplňoval svůj (opět) výherní lístek.

A tak jsem se – turnaj od turnaje, sezónu od sezóny – stával stále bohatším, milovanějším, … i proklínanějším. A ač by se mohlo zdát, že pozitiva plynoucí z mého „reportérství“ převládala, opak byl pravdou a já ve své nové společenské roli nebyl ani za mák šťastný. Pro svou kontroverzní pověst jsem postupně ztratil mnoho starých přátel – jedni byli příliš úspěšní, druzí mi zase záviděli nově nabyté bohatství a zbylí mě odvrhli za špatný sloh a gramatické chibi. Zůstali mi jen mí věrní lůzři, vděčni za skrýše svých proher a nezdarů, však jejich přátelství nebylo opravdové, protože vyrostlo ze strachu a studu.

Dlouho jsem se tím trápil a ve vzpomínkách se snažil přijít na to, jak vlastně celá ta prekérní situace začala. Tolik jsem toužil žít opět svůj starý život, plný chudoby a opravdového přátelství, ale nechtěl jsem se vzdát své velké lásky: reportérství. A to i přesto, že jsem si byl vědom, jak ve skutečnosti špatným jsem reportérem, jak mizivou informační hodnotu obsahují moje texty a kolik snaživých sportovců jimi okrádám o zasloužené ovace. Situace se zdála být takřka neřešitelnou…

A v tom mě to napadlo!!! Musím zkrotit ty múzy! Nesmím jim dovolit, aby mé reportáže svévolně přetvářely v brakovou beletrii růžových knihoven!
Jakkoliv to může znít troufale, rozhodl jsem se stát se opravdovým reportérem, přinášejícím vyvážené a objektivní zpravodajství z badmintonových turnajů, prosté všech metafor, přechodníků, personifikací a jiných výrazových prostředků krásné literatury, naopak plné výsledků, věcných hodnocení, tabulek, pavouků, fotografií – zkrátka plné informací!

A abyste viděli, že to se svým přerodem v žurnalistu myslím skutečně vážně, nenechte si ujít mou PRVNÍ OPRAVDOVOU REPORTÁŽ! Ale to až zase někdy příště;)