Výjimečná událost v historii oddílu si zaslouží i výjimečné připomenutí. Nad rámec standardního přepisu kroniky jsme tedy vyzpovídali Dianu Pražákovou, která byla ještě pod dívčím jménem Stádníková jednou z největších opor družstva, které v sezóně 1992/1993 vyhrálo 1. ligu a startovalo na Pohárů mistrů evropských zemí v norském Kristiansandu. Diana vzpomíná na tehdejší náročný formát nejvyšší soutěže, kdy turnajový systém kladl velké požadavky na fyzičku hráčů, chválí úžasné domácí prostředí, které jsme vytvořili v hale na Kompresorech a připomíná, jaké to bylo v Norsku – badmintonově i společensky. Pojďte si také připomenout nejslavnější dny, měsíce a roky našeho oddílu…

Sezóna 1992/93 byla poslední federální. Startoval ale v nejvyšší soutěži vůbec nějaký tým ze Slovenska?
To si opravdu nevzpomínám, ale řekla bych, že ano.

Čím to, že československé tituly dokázaly vyhrát pouze pražské týmy – Spoje, Meteor a jednou také my?

V kategorii dospělých byla tehdy největší koncentrace kvalitních hráčů právě v pražských oddílech. Asi to bylo také tím, že řada mladých hráčů odcházela studovat do Prahy a tím také přešla do pražských oddílů (ať už šlo o přestup či hostování). Také my jsme tak tehdy získali třeba Tomáše Maixnera a později Evu Melounovou.

V kronice se píše, že v sezóně 1992/93 zavedl pan Boháč nový tréninkový řád. Jak se tehdy ligové družstvo připravovalo?
Myslím, že nešlo ani tak o nový tréninkový řád, jako spíš o tréninkový řád jako takový… 🙂 Pan Boháč tehdy „chytil novou slinu“ a začalo ho opět bavit nás pořádně prohánět. Tréninky začínaly poctivou rozcvičkou a rozběháním a pokračovaly poměrně dlouhou rozehrávkou – hráli jsme především kombinace 1 na 1 na celém kurtu, několik sérií za sebou. Díky Boháčově vedení byla navíc velmi dobrá docházka a tím spousta kvalitních zápasů.

Zkus přiblížit systém, jakým se tehdy první liga hrála, a rozdíly oproti dnešnímu systému.
Jestli si dobře vzpomínám, hrál se tzv. turnajový systém – v první půlce soutěže se odehrálo 1x každý s každým (celkem tedy 7 utkání), pak se vytvořilo průběžné pořadí a soutěž se rozdělila. Ve druhé půlce pak první 4 týmy hrály 2 kola každý s každým o medaile a týmy na 5.-8. místě o udržení. Každé utkání se hrálo na 11 zápasů (4 singly mužů, 2 singly žen, 2 debly mužů, 1 debl žen a 2 mixy) a každý hráč mohl nastoupit až na tři zápasy.
První část soutěže se odehrála během dvou víkendů – první víkend se hrála 3 utkání a druhý víkend 4 utkání. Druhý ligový víkend tak byl (nejen pro mě) hodně náročný – až 12 zápasů ve dvou dnech.

Našimi největšími soupeři tehdy byla družstva Meteoru a Spojů. Kdo hájil jejich barvy, jaké si vybavíš památné „řežby“?
Za Meteor v těch letech nastupovali O. Lubas, R. Svoboda, Z. Musil, A. Šimůrková (Zimmerová), J. Smetanová, sestry Lacinovy, M. Koudelková a další. V sezóně, kdy jsme vyhráli, byl ale Meteor oslaben neúčastí některých hráček (mateřské radosti, zranění, účast v zahraničních soutěžích apod.). Za Spoje nastupoval brněnský M. Růžička, dále M. Kulhavý, D. Gaspar, P. Janda, z dívek asi Z. Kalivodová (to snad ani není možné, že si nepamatuji, proti jakým holkám jsem hrála …).
Každé vzájemné utkání bylo dramatické, Meteor to ještě vždy „přiostřil“ nepříjemným způsobem povzbuzování 🙂 Z naší strany to občas uměl soupeřům „vrátit“ tatínek Vráti Vostřáka …

Měli někteří z našich ligových soupeřů také zahraniční posily? Dnes jsou v lize běžní slovenští hráči a objevují se Rusové či dokonce Asiati, jak to bylo krátce po revoluci?
Nevzpomínám si, že by tehdy hrály v naší lize zahraniční posily. Tehdy naopak začínali odcházet naši hráči do zahraničí.

Finálový turnaj ligy se hrál na Kompresorech, jaké bylo domácí prostředí, pomohlo také k zisku mistrovského titulu?
Domácí prostředí bylo úžasné – co se atmosféry týče. Přišla řada našich členů a fandilo se opravdu hlasitě… 🙂 Hala nám asi také trochu pomohla, i když tehdy se u nás občas turnaje hrály, takže i hráči z jiných oddílů halu znali. Dnes už je hala pro 1. ligu povolená jen, když se doprostřed natáhnou dva koberce. Ale řadu let se hrála ligová utkání „u žebřin“, a to byla naše výhoda… 🙂

Jaké byly oslavy historického úspěchu?
Oslava se konala hned ten den – v bufetu přímo v hale. S tehdejším provozovatelem jsme měli velmi dobré a kamarádské vztahy. Pan Boháč pro všechny objednal večeři a pak už jsme se jen veselili (někteří opravdu až do úsvitu…). Nejbáječnější byl pan Jurka. Neustále nás obcházel a kontroloval se šarmem sobě vlastním, zda se dobře bavíme…

V září jste strávili týden v norském Kristiansandu na Poháru mistrů evropských zemí. Řada z vás už měla za sebou mnoho zahraničních startů, ale přesto – byl tento vrcholný turnaj něčím výjimečný, po stránce organizace, atmosféry nebo herní úrovně?
Ten turnaj byl výjimečný řadou věcí – už jen to, že jedeš na turnaj do zahraničí s lidmi, které dobře znáš, máte spoustu společných zážitků atd. Není tam to skryté soupeření, nemusíš dokazovat (trenérům, spoluhráčům, konkurentům ani sobě), že tvá nominace byla oprávněná (tak jako u repre výjezdů). Hraješ ve větším klidu a asi s větší radostí. Myslím, že jsme všichni podali výkony spíše nad naše možnosti – vzpomínám si třeba na singla Jirky Parkána, který hrál přímo neuvěřitelně… Herní úroveň je trochu slabší než na turnajích, kam vyjíždí reprezentace, ale zase je výrazně kvalitnější než v domácí lize. Nejsou tam obvykle ty úplné evropské špičky, je šance dělat body a zároveň se toho hodně naučit. Každopádně bylo úžasné, že jsme se mohli zúčastnit. A za to patří obrovský dík právě předsedovi, panu Jurkovi !!!

Jaké jste si z Norska odvezli zážitky? Vzpomeneš si Ty sama ještě dnes na nějaký povedený zápas; anebo nějakou mimobadmintonovou „historku z natáčení“?
Zážitků a vzpomínek je spousta. Z těch herních např. už zmiňovaný singl Jirky Parkána, velmi rychlý a skákající švýcarský hráč asijského původu s „obrovskými“ stehny (nejen v porovnání s našimi střízlíky Pavlem Kubišem a Jirkou Parkánem), velmi vyrovnané zápasy s Rakouským mistrem v čele s Jurgenem Kochem, kdy rozhodl až poslední zápas utkání…
Z těch mimobadmintonových zážitků se mi vybavuje šílená jízda rozhrkaným autobusem (zejména na východoněmeckých dálnicích se zdálo, že se nám autobus rozpadne pod zadkem), výlet do jakéhosi lesoparku u Kristiansandu s úžasnou severskou přírodou, a také naše mladé naděje – patnáctiletí Filip Stádník a Michal Svoboda, kteří jeli s námi čerpat cenné zkušenosti. Pan Jurka jim tehdy řekl, že jedou mimo jiné reprezentovat oddíl, a tudíž by měli být patřičně oblečení. Naši mladí pánové to vzali nečekaně vážně, a tak cestovali s kufry a jako jediní měli na slavnostním zahájení sako a kravatu…
Nemůžu taky nevzpomenout velmi dramatickou plavbu trajektem při zpáteční cestě – moře i nebe rozbouřené, mohutně se houpající obrovský trajekt, nemožnost někam dojít jinak než přísunama ode zdi ke zdi… Vmáčkla jsem se do sedačky, a se zavřenýma očima a rozhoupaným žaludkem jsem se snažila tu cestu přežít. Někteří z kluků si plavbu ještě „zpestřili“ návštěvou kina, kde ovšem hráli Cliffhagera se Stalonem houpajícím se nad propastí… Opravdu si to ale užili Dita Feiferová a Jirka Parkán, kteří „si vyšli“ na otevřenou palubu vstříc rozbouřeným živlům… Jaké to bylo, mohou doložit jen oni 🙂

Postupně jste prohráli s Linzem, Minskem, Lausanne a Helsinkami – kde bylo nejblíže k vítězství? Myslíš, že v plné sestavě s Vráťou Vostřákem a Radkem Gregorem jsme mohli myslet i na lepší umístění?
Nečekaně těsně jsme prohráli hned první utkání proti Linzi – mistru Rakouska. Tam nám možná scházel kousek štěstíčka a mohli jsme překvapit. V dalších utkáních jsme sehráli řadu vyrovnaných zápasů, ale na celkově lepší výsledek to asi nebylo. S Radkem a Vráťou bychom možná uhráli lepší skóre, ale asi ne výrazně lepší výsledek.

Jaký byl ohlas historického úspěchu v podobě titulu a pohárové účasti: změnila se atmosféra v klubu, tréninkové podmínky a morálka hráčů, cítili jste větší prestiž?
Myslím, že se moc nezměnilo. Byli jsme krásně opojení vítězstvím a užili jsme si to. Ale vykřesat z toho nějaké lepší podmínky do dalších let se nám moc nepodařilo. Ani morálku nebo ambice nám to nezvedlo. Byl to zkrátka velmi úspěšný rok a my jsme byli tak nějak uspokojení…

A na úplný závěr: pamatuješ si ještě vítězný míček třísetového deblu, který jsi hrála s Veronikou Vopálenskou proti Spojům (a šlo o rozhodující zápas utkání)?
Nepamatuji. Myslím, že nešlo o rozhodující zápas, po nás šli na kurt snad ještě debly kluků. Pamatuji si hlavně ten pocit, když jsem nebyla na kurtu, ale fandila jsem ostatním – byla jsem tak nervózní, že jsem ani nemohla sedět a pořád jsem jen poskakovala za kurtem, povzbuzovala a tleskala… Strašně mě bavilo hrát s týmem o vítězství, ale mnohem více si svoje rozhodující zápasy pamatuji z mnoha utkání o udržení v letech pozdějších. Ale to už je jiná kapitola.