Do Benátek jsme se s letním soustředěním mládeže vraceli už podruhé. Šli jsme do známého prostředí, věděli, co je potřeba zařídit, jaké problémy mohou nastat, přesto byla organizace této akce v mnohém náročná a nepodařila by se bez ochoty a dobré práce mnoha lidí. Prvním stavebním kamenem byla bezproblémová komunikace s Petrem Martincem a nyní už jeho badmintonovým centrem v hale u internátu. CR Project Badminton Center nám sloužilo jako ubytovací prostor (letos nejen na balkóně, ale protože jsme se nevešli, tak i dole v hale, což bylo docela divoké), hala na badmintonové tréninky i zázemí s posilovnou, regenerací a pěkně zařízenou restaurací. Dalším bylo vytvoření širšího trenérského týmu: vedle Romči Čechové, která převzala roli vyjednavače po Milanovi, a zároveň byla zdravotnicí, vedoucí kondičních tréninků a druhou badmintonovou trenérkou, a Zuzky Kvíčalové v tradiční pozici hráčka/trenérka nám velmi pomohla Verča Řasová se skupinou mladších hráčů, a také pravidelně dojíždějící Tomáš Parkán. Bez spolupráce s Petrem Bočkem a jeho společností First Prague by se účastníci nemohli těšit z pěkných triček a bez sponzorství firmy Yonex z jejich druhého potisku a zásob míčů. Díky pizzerii Riviera jsme si nemohli stěžovat na stravování: vařili nám doopravdy chutné obědy i večeře. A stejně jako loni by se soustředění neobešlo ani bez velkorysého přístupu účastníků ochotných snášet dílčí nepohodlí výměnou za kvalitní tréninkový program; všichni si uvědomovali, proč v Benátkách jsou, a „přežili“ spaní na karimatkách a nafukovacích matracích, docházení do restaurace i studené počasí při odpočinkovém odpoledni u bazénu. Všem, i těm, které jsem nejmenoval, děkuji za spolupráci a všestrannou podporu.

K domovské tělocvičně oddílu BK 1973 Deltacar Benátky nad Jizerou jsme se začali sjíždět v sobotu 1. 7. okolo druhé hodiny. Záhy jsme zjistili, o kolik oddílová restaurace zkrátila prostor balkónu, a že nemáme šanci se vejít. Naštěstí je za kurty v hale dost místa pro pár skromných karimatek, a tak byli starší účastníci zájezdu promptně vyhoštěni dolů. To ještě netušili, že si podepisují dobrovolně nemilý ortel: každé ráno je totiž přednostně budila návštěva uklízečky, jednou dokonce v hororovou hodinu: v 5:30 ráno, kdy se paní neostýchala praštit kýblem o zem a probrat „regenerující“ badmintonisty. Ostatní si rozložili věci nahoře, někteří rodiče kroutili hlavami, protestovali a řešili všechny (ne)myslitelné potenciální problémy, nakonec se ale podařilo situaci uklidnit a shromáždit hráče v tělocvičně k oficiálnímu zahájení. Tedy: mému proslovu. Aniž bych se chtěl chválit, zvládl jsem ho se ctí, hlavně proto, že už jsem ho měl dopředu připravený a rozepsaný do jednotlivých bodů. A tak jsme se navzájem představili, řekli si pravidla chování, pár důležitých informací, rozdali trika, počkali, až všichni, kdo je ještě neviděli, řeknou svoje „jé, to je hezký,“ a vrhli se do první letošní novinky v programu: kondičních testů.

Osm disciplín otestovalo rychlostní a silové předpoklady účastníků (vytrvalost běh na 1 kolečko příliš neprověřil) a také jejich ohebnost. Jako velmi ničivé se ukázaly shyby na žebřinách: nadpoloviční většina účastníků se nedokázala přitáhnout dokonce ani jednou! Velké rozdíly byly také v hloubce překlonu, zřejmě nejvěrněji silové předpoklady změřil skok do dálky z místa, sprint na 60 metrů jsme jen odhadli – a asi byla dráha ve výsledku o pár metrů delší. Výskok se pohyboval u většiny mezi 30 a 40 centimetry, jen dva kluci překonali 50, tady jsem čekal trochu víc. Večer jsem ale mohl chválit za dílčí úspěchy super-rychlého sprintera Honzu Řasu, v předklonu bezkonkurenční Káju, dobře sed-lehující kluky Kubu, Honzu a Tomáše a samozřejmě také celkové vítěze: Michala Bathoryho, Adama Čechuru, Kubu Klubala a Jáchyma Šenkyříka.

V pizzerii o nás věděli a měli přichystanou večeři, takže mi spadl předposlední kámen ze srdce. Zbývalo, aby v neděli ráno před prvním tréninkem dorazili všichni opozdilci, a mohl jsem se těšit ze startu tvrdého tréninkového programu. Účastníkům jsme přichystali deset tréninků ve formátu 2+1, tedy dvě hodiny badmintonu v hale a hodinu kondice venku. Přitom úterní odpoledně bylo odpočinkové a ve středu kondiční hodina odpadla, ovšem po večeři se konal kruhák, v němž jsme opět překonali rekord v počtu stanovišť. Hráči byli rozděleni do čtyř osmičlenných skupin, a tak jsme takřka dokonale zaplnili čtyřkurtovou benáteckou tělocvičnu, jež celý týden přímo praskala ve švech.






Ráno dojely obě Míši, Michal „Koloušek“ Beznoska a také Klára Červenková, odpoledne Zuzka, ale čáru přes rozpočet nám udělala neomluvená neúčast Michala Čapka. Zareagovali jsme přesunutím Aničky do skupiny B, Kristýny do C a v D počet na kulatou osmičku doplnil domácí Cristian Savin. Tréninky se rozjely skutečně vražedným tempem a brzy se začínalo ukazovat, kdo má naběháno, kdo je v dobré kondici, a kdo není – takoví zažili „léčbu šokem“ a pohříchu jsme některé skoro odrovnali. Odevzdané tréninkové deníky až na čestné výjimky (Kája, Kristýna, Anička, Šimon) nevybízely k přílišnému optimismu a my tak i vzhledem k počasí výrazně snížili objem kondičních tréninků.

Brzy se ustálila řada rituálů. Na balkóně to žilo díky neúnavně fotografující a diskohudbou všechny oblažující Verče, nekonečným partiím Bangu mezi mladšími kluky, filmů a seriálů, které jako loni pouštěl hlavně Tomáš, osazenstvo haly se zase obvykle vytrácelo do zahrady. Její otevření patřilo k největším kladům: při dobrém počasí nebylo nic příjemnějšího, než vzít karimatku a jít se ve volném čase vyložit na čerstvém vzduchu s kytarou nebo dobrou knihou a relaxovat. Také to byl bezvadný prostor pro trénování (Romča vymyslela moc pěknou opičí dráhu) a v neposlední řadě pro sušení zpocených věcí tak, aby nebyly všem pod nosem.

Druhý den nám zkazil brzký odjezd Verči Hanzíkové a zmatky kolem něj, byla to škoda především pro ni samotnou, protože jí soustředění mohlo hodně dát. Naopak do party se tentokrát lépe zapojila Klára, která s námi (a hlavně s Kolouškem) mluvila mnohem víc než loni, docházela na všechny tréninky a seznámila nás i se svým psím mazlíčkem. Když zůstaneme u společenské části soustředění, vstupní předpoklad o benáteckém týdnu v souvislosti s romantikou hovořil hlavně u mě a Janičky. Obrovskou radost všem ale udělali hlavně Adam s Kačkou, kteří se dali po čase zase dohromady (a nebylo ani potřeba „kouzla bowlingu“). Díky snídaním v oddílové restauraci jsme se seznámili nejen s Petrem, ale i s paní Martincovou, a Cristianovým nevlastním sourozencem, malým Petrem, pokračovatelem rodu Martinců v Benátkách ;-). A hned první noc přiletěla velká zpráva od Filipa Stádníka, kterému se narodil syn Damián.






Co se týká badmintonové náplně, přichystal jsem pro každou skupinu trochu odlišné tréninky. Áčko pracovalo hlavně na singlové taktice, agresivním pojetí hry a rychlé práci nohou a rakety. Tréninky byly hodně náročné na běhání, ale všichni je zvládli se ctí. Jana už v posledních dvou mlela z posledního, ale silou vůle je zvládla, dílčí svalové problémy překonali Zuzka, Koloušek i Klára. Béčko mělo více přeběhů po kurtu, protože až na Káju a Honzu Ř. ještě nemělo můj způsob pohybu po kurtu zcela zažitý. Jejich taktické kombinace byly jednodušší a soustředily se na rozšíření úderového rejstříku a vyběhávání kurtů. Céčko postupně prošlo způsoby pohybu do všech rohů, aby se je naučili i ti, kdo je ode mě ještě neznají (na rozdíl od předchozích dvou skupin byli v C takřka výhradně „moji“ hráči, tedy ti, kdo začínali se mnou, a tak nebylo nutné nikoho pohyb přeučovat), základní údery a několik jednodušších taktických kombinací – dali jsme si i základy debla, aby nešli do deblové školy úplně neposkvrnění, moc slavně to ale nedopadlo, chyb tam bylo opravdu hodně. Déčko mělo program mnohdy otravný, ale odpovídající schopnostem – soustředil se skutečně na základní pohyb po kurtu a údery, což znamenalo mnoho multifeedingu, nácviky podání, kraťasů, dropů, smečí, klírů…

Jsem pyšný, že se podařilo v maximální možné míře tréninky zpestřit a odlišit jeden od druhého. K nejoblíbenějším patřila cvičení na rychlou práci s raketou – hry typu body-badmintonu nebo haluzí na síti, či plácání o stěnu. Ve chvíli, kdy už všichni padali na ústa námahou, přišly vhod drobné badmintonové ptákovinky: badmintonový volejbal, zápasy na kraťasové hřiště, zápasy týmů s odkládáním raket atd. Každý den byly jiné i rozcvičky, abychom se vyhnuli otravnému a ospalému obíhání koleček: zkusili jsme si rozcvičku s raketou, s driblinkovými cvičeními, s koordinačními poskoky, se skákáním na švihadle (ta byla obzvlášť vypečená) a také rozcvičku formou aerobiku, který nezaměnitelně předcvičovala Romča (bylo to opravdu dobré!). I kondiční tréninky měly mnoho podob: objevily se v nich delší běhy, sprinty, ale také starty, vtipné běžecké soutěže, honičky a hry, skákání přes švihadlo, opičí dráha, doplňkové sporty – zkrátka, i když to byla velká námaha, nikdo si nemohl stěžovat na monotónní a stereotypní průběh týdne.

Naším osobním vítězstvím s Romčou byl obří kruhák. Oproti loňsku jsme se překonali a vymysleli rovných 35 stanovišť. Průběžně se střídaly cviky na ruce, nohy, záda a břicho, zároveň se podařilo i variovat obtížnost tak, aby nebyly extrémně náročné cviky těsně za sebou, a využili jsme i těžkých raket, posilovacího kolečka a dalšího nářadí. I když se v průběhu takřka úplně setmělo, měli jsme dobrou kontrolu nad cvičením a byli spokojeni s jeho průběhem. Jediným stínem byl fakt, že jsem už při předvádění málem přišel o oko. Když Míša Zárybnická předváděla, jak posilovat s natahovací pružinou biceps, a nepříliš šikovně zvedla nohu, na níž měla pružinu zaháknutou, logicky její spodní část vystřelila a já, který stál přímo naproti, schytal ránu asi půl centimetru nad oko. To mi brzy nateklo, zalilo se krví a já měl co dělat, abych ostatní motivoval k dalšímu postupu kruhákem a cvičení (přitom jsem sám prožíval panický, ale myslím zcela opodstatněný strach o svůj zrak). Naštěstí mi Romča oko zalepila, krev přestala téct a já zjistil, že vidím a že se mi hlava netočí – a tak jediný důsledek nešťastné nehody byl jen pořádný fialový monokl a ustarané pohledy ze všech stran. Mimochodem – pružina sama kruhák nepřežila. Právě mě se totiž toto mnoho desítek let staré a věkem zpuchřelé zařízení podařilo definitivně zničit, když jsem prudkým pohybem pružinu doslova rozlomil vejpůl.






Na odpočinkové odpoledne vyšlo nejhorší počasí. Psychicky jsme všechny připravili na to, že se půjde do centra a na zámek. Cestou z oběda se ale asi na čtvrt hodiny udělalo hezky, a tak jsme přehodnotili plán a vyrazili na koupák, což se ukázalo jako chyba. Postupně se totiž ochlazovalo a ochlazovalo, foukal stále silnější vítr, a tak bylo koupání skutečně testem otužilosti. Vlezli jsme do vody až na Vendy všichni, moc dlouho jsme v ní ale nevydrželi – snad jen Honza Vorlík tam byl asi dvě hodiny. Pak už jsme jen drkotali zuby a hřáli se na aspoň trochu teplých dlaždicích, případně pojídali pochutinu jménem „megalangoš“, která se nabízela ve stánku. Večer jsme pak vyrazili na oblíbený bowling, který si užili snad všichni, i včetně malých děvčat (Terka si neortodoxním stylem házení vysloužila dokonce i diplom, pár kuželek se jí ale složit podařilo a hlavně: bowling jí bavil, a to bylo důležité).

Ve čtvrtek jsme na poslední chvíli vymysleli všem diplomy a ocenění (zákulisní informace: o Kristýny diplomu bylo rozhodnuto, ještě než vůbec soustředění začalo, prozradil ji Facebook, první jsme vymysleli diplom pro Aničku Vojtkovou, poslední byli Šimon a Tomáš Svoboda; nejmenovaná děvčata unikla na poslední chvíli poněkud neinvenčním a hlavně debilním diplomům za nejnafouknutější matraci a nejvypranější šortky) a večer zakončili soustředění posezením v pizzerii a posléze v bowling baru. Bylo to příjemné, zodpovědní jedinci se v jedenáct uložili ke spánku, parta dospělých pokračovala dál a přespala pod širákem na zahradě. Všichni byli ale ráno fit a mohli si užít poslední trénink a závěrečný turnaj.

Ten jsme vymýšleli tak, aby se hrály nejen singly, ale i debly a mixy, a tak jsme rozepsali družstva (ze skupin A a B vznikly týmy Proseka a Bilé Hory + hostů (Klára, já, Romča), z B a C potom „debilové“ a „retardi“ – tak se opravdu sami pojmenovali), jen nejmenší šestice hrála singly každý s každým. Bohužel se únava už podepsala na psychice všech zúčastněných, a tak se od začátku vyhecované souboje brzy proměnily v nezdravé soupeření a vzteklé až hysterické scény. Zdálo se, že není daleko okamžik, kdy se někdo na kurtu popere, a když došlo i na Káju, převážily ve mně sourozenecké ochranitelské pudy a posléze v reakci na poznámky na Káji adresu bezhlavá agrese. Vylil jsem si vztek na všech, kdo byli v hale, a odešel se stydět ven. Romča s Kolouškem naštěstí situaci uklidnili a mohlo se dohrát – kupodivu, zřejmě když se všichni vyvztekali, hrálo se příjemně a turnaj tak nakonec splnil to, co jsme chtěli – pobavit se badmintonem a zahrát si pěkné zápasy. Naše debly a mixy s Kolouškem měly úroveň a zcela sobecky vzpomenu, že finta z příjmu, kterou jsem „vykouřil“ Zuzku, a v nouzi zahraný řezaný backhandový kraťas křížem jako vítězný míč, kterému zatleskal z balkónu i Petr, byly prostě geniální 😉






Když se na celý týden podívám zpětně, musím říct, že přes mírné zklamání z kondiční připravenosti některých hráčů to bylo mnohem lepší než loni. I ti, u nichž jsme byli zvyklí, že tréninky flákají, nenaslouchají trenérům a kazí morálku, byli pozitivnější, v některých případech skoro jako proměnění. Všichni poctivě polykali tréninkové dávky, bylo minimum zraněných a nemocných, vládla dobrá atmosféra a tým se jevil velmi soudržně, což je možná to vůbec nejcennější. A k tomu se přidal pouhým okem patrný růst badmintonových doveností u řady jedinců. Krásná hra Jáchyma, Jany, Káji, Honzy Ř., Míši, Kuby nebo Šárky mi dělala radost celý týden a ostatní nezůstávali příliš pozadu.

Zkrátka a dobře: špatně jsme spali, dobře jsme jedli, makali a dřeli a dobře jsme se měli. Všem za to ještě jednou moc děkuji.

P. S.: Nezapomeňte pro bonusové informace a drby sledovat Twitter a Facebook! 😉