Už podeváté pořádal Tomáš Knopp a jeho organizační tým z oddílu SK Jupiter Plzeň výroční turnaj v hale ZŠ na Chválenické. Tak jako každý rok šlo o společenskou akci, bez žebříčkové hodnoty, zato s obtížně vyčíslitelnou hodnotou lidskou. Sešlo se více než šedesát hráčů (letos byla účast mezinárodní a zahrnovala jak ligové hráče, tak i hobíky; z Proseka to byla trojice Kačka Kykalová, Marian Gratzer a Tomáš Krajča), kteří si v pohodlném tempu a příjemné společnosti zahráli spoustu vyrovnaných zápasů, a kromě toho si mohli užít gril, fotbálek na venkovním hřišti za slunečného počasí, a také popít piva (byli jsme přece v Plzni). Zápasy se podařilo ukončit ještě před půlnocí, do brzkých ranních hodiny se zdárný průběh výročáku oslavoval fanfárami, šampaňským, ořechovicí a body-paintingem, a když jsme krátce po osmé halu zdárně vyklidili pro ligový zápas basketbalistek, mohli jsme vyrazit zpátky do Prahy s pocitem dobře strávené soboty. A i když o výsledky šlo skoro až v poslední řadě, mohly nás těšit: já s Kačkou skončil třetí v mixu, bronz jsem získal i ve dvouhře a nejvíce se zadařilo v deblu, který jsme s Marianem vyhráli.






Foto: Pepa Rubáš

Hned ráno jsme se Kačkou pustili v optimistické oranžové barvě do mixových řeží, zatímco Marian dospával deficit včerejší oslavy a pozvolna se seznamoval se svérázem plzeňského badmintonu. Úvodní projev Jirky Konečného totiž doplnila například i gratulace Švimbymu k maturitě a Jirka se Švimbym si nejen podali ruce, ale naklopili do sebe rovnou i panáka. Svou skupinu jsme s Kačkou zvládli bez obtíží, tři výhry nás posunuly do bojů o medaile. V semifinále jsme bohužel narazili na o něco starší a zkušenější pár. Hlavně přes Lenku Strakovou jsme nedokázali protlačit příliš míčů, nechali jsme se rozhodit okolnostmi (rychlý míč, publikum) a v závěru pokazili koncovku třetí sady. Po prohře 19:21 šla Kačka na chvíli trucovat ven, ale ještě bylo potřeba si vybojovat třetí místo. To byl zápas, kde jsem málem ztratil sebekontrolu, když jsme totálně prošustrovali pohodlný náskok v prvním setu. Druhý už jsme ale ovládli a ve třetím se soupeř bohužel zranil, troufnu si ale tvrdit, že už bychom měli navrch.

V singlech jsme doplatili na to, že přišel čas oběda a nedat si ke grilovanému kuřecímu stehýnku pivo, to by byla věčná škoda. Kačka byla po malém pivu ještě o něco pomalejší než obvykle a nestačila na Lenku Voráčkovou. Se mnou si opět zahrál los, když jsem narazil v prvním kole na Tomáše Knoppa. S ním jsem dlouho nehrál, a tak jsem nevěděl, co od něj můžu čekat. A ukázalo se, že jsem to opravdu neodhad – na závěr třetího setu nasadil těžkou zbraň v podobě raket/sítěk na motýly a zmačkaného plastového míčku. Vyhrál jsem 23:21… V druhém kole mi nekladl příliš odporu Ondra Froněk, naopak Honza Dušek v semifinále ano. To už jsem měl v sobě piva dvě a procházel spánkovou krizí. Řezali jsme se až do hořkého konce, tři sety skončily Honzovou výhrou 25:23. Marian porazil v prvním kole Honzu Brože, kterého jsem tak zpoceného snad ještě neviděl, a ve druhém si těsně nechal utéct zápas s Petrem Odvárkou.

Blížil se večer a s ním debly. Já s Marianem chytil druhý dech. V těžké skupině jsme zdolali nejprve Adama Čechuru s Honzou Duškem a potom i Pavla Popilku s Petrem Odvárkou. Medaili jsme měli jistou, čekaly nás dva zápasy, které měly rozhodnout o její podobě. První proti Petru Škopkovi a Ondrovi Froňkovi jsme zvládli celkem bez potíží. Finále s Tomášem Plundrichem a Michalem Böhmem bylo naopak pořádně obtížné, vyhecované a plné pěkných výměn. Co Marian a Michal občas předváděli na síti, bylo obdivuhodné. V závěru se k nám přiklonilo štěstí a vyhráli jsme třetí set 21:19. Kačka hrála čtyřhru s Bárou Bláhovou, a vedly si se střídavými úspěchy, občas se jejich zápasy poněkud zvrhávaly (namátkou tenisová rozehrávka před prvním deblem) a upřímně, nejsem schopen si vybavit, na jaké skončily celkové pozici.

S dohrávkami posledních deblů se turnaj pomalu přehoupnul do fáze více společenské. Pila se desítka i dvanáctka, hrály fanfáry při předávání účastnických diplomů, grilovaly klobásy a slavilo vše, co za slavení stálo: svátky, narozeniny, výročí, úspěchy… jádro organizačního týmu a příliš vzdálení hosté se kolem páté uložili na přichystané žíněnky, a kolem osmé ztěžka vstávali, aby uvolnili halu pro basketbalový zápas. Ale tak nějak je to každý rok, a zatímco na ranní rozespalé motání se chodbami člověk milosrdně zapomene, příjemný turnaj, na který stojí za to se vracet, zůstane…