Slyšte lidé příběh snový
jak já byl jsem prvoligový.
Léta dřiny, litry potu
vyplatily se v sobotu…

V sobotu, 7. února 2009, na ten den nikdá nezapomenu, dostal jsem totiž nabídku zahrát si PRVNÍ LIGU!!! A ta se samozřejmě neodmítá. A tak v neděli časně ráno:

Vzal jsem kecky, tričko, pálky,
vyrazil do velké dálky.
S cílem smáznout „mladé pušky“ (+ Vencu Drašnara, „pušku“ už přeci jenom starší)

vyjeli jsme do Dobrušky.

V jednom autě Lihouš, já a Honza Benbenků, ve druhém pak Radka a Péťa Hošků. Cestou zjišťujeme, že krom pečené husy devíti chutí, o které jsem snil celou předešlou noc, nám předseda nepředal ani soupisku družstva! To je patálie, panečku. Naštěstí jsou dobruští tak kavalírští, že (poté, co vidí naši sestavu) nás nechávají hrát i bez soupisky.

Ještě trochu rozespalí,
vstupujeme již do haly.

V šatně zima jak v Mostu, a k tomu prapodivná vůně… tak tohle je ta PRVNÍ LIGA?!? Ovšem bojovat o body, slávu a radost z pohybu se dá i v tak nelidských podmínkách. A tak bojujeme, tedy nejdříve posnídáme a rozpinkáme se. (Je to zvláštní, ale v krajském přeboru to děláváme zrovna tak…) Pak chvíli chytračíme nad sestavou, v pěti lidech přiliš kombinací nevymyslíme, výsledek naší taktické kombinatoriky je přesto šokující, alespoň pro mě: mým prvním prvoligovým zápasem bude MIX!!!

Nastupuju na dvorec a marně vzpomínám, co mi o této prazvláštní disciplíně kdy pověděl její velký znalec, táta. Bohužel vybavují se mi jen mlhavé vzpomínky (v nihž se navíc učím jezdit na kole bez přídavných koleček, což se dá těžko aplikovat na smíšenou čtyřhru), a tak Zabavníkovou s Burešem trápíme jen v úvodech setů, čemuž odpovídá i konečné skóre.
Podstatně vyrovnanější, nakonec však stejně neúspěšné je snažení našeho prvního pánského deblu Péti a Jendy proti bratrské dvojici Kopřivů. Nic naplat, za stavu 3:0 pro soupeře je na čase ukázat, že jsem jen nezabíral místo v autě. A mám k tomu poslední šanci: debl s Lihoušem proti Burešovi s Drašnarem! Utkání je to bojovné, někdy dokonce i pohledné, hlavně však vyrovnané až nervydrásající (mé tedy podrásalo řádně)…

Už se blíží rozuzlení
třetí set je v nastavení!
je to dráma, tečou nervy
a mě, jářku, zradil servis.
marná je už další snaha,
dneska nevyhraje Praha…

A co hůř, i remíz je v trapu, čtu ze zklamané tváře Radky, která před chvílí dohrála svou dvouhru proti mladičké dobrušance, která se nejspíše jmenuje Petra Hofmanová, ale ruku do ohně bych za to nedal, jelikož jsme ještě nebyli seznámeni.

Nic naplat, teď už se hraje o čest. Přeci neodjedem s kanárem! – motivuji zbylé singlisty před jejich duely. A kucí do zápasů skutečně vkládají srdéčka, což oceňuje skromná divácká kulisa skromným potleskem. Jenda Benbenků v utkání s Tomášem Kopřivů bojuje jak cyp, skóre se přelévá ze strany na stranu, nakonec ale vždy na tu Tomášovu – takže 0:6. Na vedlejším dvorci se Lihoušovi podařilo mladšímu z bratrů s kopřivou v erbu ukrást dokonce set, po hříchu jen jeden… A tak už se pomalu rozhlížím po tělocvičně, kdeže tady mají ten únikový východ, kterým bychom prchli před ostudným kanárem. Nakonec jej naštěstí není zapotřebí, máme tady přece antisinglistu Péťu Hoška! Ač mu bojovník Drašnar, zejména ve druhé sadě, vzdoruje srdnatě, čestný bod je doma!

Ze zachumelené Dobrušky se vracíme sice bez bodů a slávy, zato radosti z pohybu a pěkných utkání máme plné kufry. Doufejme, že v březnovém čtvrtfinále bude i těch bodů více a že v pražském derby ukážeme meteorské rezervě, že jsme oddíl opravdových fajn-šmekrů!

Na závěr ještě trocha trapné poesie:

Plejof už se kvapem blíží,
každý fanda jej vyhlíží.
Jasné je, že v tomto roce
vyhraje tým SK Prosek!
(s prstem v nose!)
ou jé!