Na déčko v Králováku jsme vyrazili tentokrát ve trojici – Zuzana, Petr M. a já. Účast byla překvapivě hojná, a tak jsme odjížděli až někdy po třetí hodině odpolední s medailovou sbírkou. Na té jsem se, pravda, osobně příliš nepodílel (a to jsem byl v singlovém pavouku nasazená jednička), zato Petr málem zkompletoval celou sbírku. Ale postupně. Hned ráno se všem o zábavu postarala ženská část naší výpravy, když zjistila, že nechala doma boty. Bez bot se hraje dost špatně, naštěstí se po krátkém vyjednávání jedny starší našly u Aleny (respektive byly přineseny) a Zuzana tak nemusela hrát bosa (nebo jet na otočku domů vlakem).

Mixa jsem hrál se Zuzanou a ani jeden jsme zrovna nebyli zvlášť při chuti (a formě). Pár Franta, Frantová nakonec vyhrál celou soutěž, měli jsme ale na ně. Petrovi se vedlo lépe, ostatně dvojice Mazúr, Balenčinová měla i podstatně lepší los. V semifinále už ale i jejich putování turnajem skončilo, a tak jsme brali první bronz.

V singlu mě nejdřív čekal soupeř, jehož prvním projevem bylo něco jako „doufám, že nedáváš kanáry“. Vyhrál jsem hladce, pravda. Pak už šlo do tuhého – v osmičce mě čekal Martin Franta. První set jsem zvládnul nečekaně dobře, ostatně soupeř hodně kazil. Na horší polovině se tahle nemoc chytla mě, i když druhý set přesto vypadal nadějně, koncovku jsem nedotáhl. Ve třetím setu jsem pak předvedl tradiční „koncert“ – chyby, ztráta koncentrace, ještě větší chyby, zlost… no a hra se mezitím někam vytratila, asi si šla s místními niggas házet na koš před tělocvičnou, nebo co. Takže jsem prohrál. To Petr měl (jako obvykle) vítěznou náladu: vyhrál těžký zápas se Stehlíkem a ve finále, ač také ve třech setech, zdolal i mého přemožitele Frantu.

Zuzana měla jako předsazená cestu do finále snazší, nejprve si poradila se svou pozdější deblovou partnerkou Královou, o první místo ji ale připravila tentokrát lepší Janešová.

Do debla holek z pro mě nepochopitelných důvodů nastoupila ve dvojici s Alenou B. Martina Vacková. Zápasy na téhle úrovni ji musely vrcholně nudit, nedávala to ale najevo a tvrdými smeči a rychlou hrou rozhodla i o Zuzanině konci v semifinále.

My s Petrem jsme měli nejprve za soupeře dvojici z Bílé Hory, již jsme zdolali ve dvou nepříliš pohledných setech. Pak nás čekal pár Franta, Kos. První jmenovaný se nakonec stal mým katem i potřetí, když jsme prohráli 2:1 na sety. V druhém, jenž skončil naší výhrou 21:19, jsem navíc zaperlil. Za stavu 20:18, nalitý míč na saku. Když o něm píšu, je celkem jasné, že jsem ho zapařil. Pointa je v tom, jak. Nebyla to ani roura do autu, ani pecka do sítě, ani jsem nepromáchnul. Já ho totiž trefil rámem a od něj se míček přes půl šířky hřiště poroučel do autu na levé straně hřiště. „Za to si vyhrát nezasloužíte,“ zhodnotil to přihlížející Stehlík. A měl pravdu, třetí set jsme totiž otáčeli za stavu 3:11, a to už se pak na vítězství hraje fakt dost špatně.

Pro mě osobně jedno třetí místo a pocit, že kdybych se šel projít do parku, cvrnkat kuličky a chytat motýly, nebo tak něco, udělal bych líp. Pro Petra zlato a dva bronzy, pro Zuzanu stvrzení mixového rozchodu a dvě medailová umístění.

A neodpustím si ještě jednu poznámku pod pomyslnou čarou, že bude před prvním májem účast na tréninku chabá, se dalo čekat. Nemyslel jsem si ale, že se sejdem tři. A nejsem to já s Michalem, kdo ani ne za 14 dní hraje baráž o ligu. Nebýt Diany, čerstvě navrácené z Mexika, ani by nám nepůjčili klíče…