Stejně jako loni jsem se i letos koncem července vydal na galeje do Brna. Bohužel, v prvním termínu se sešli mladší účastníci, povětšinou z U13 nebo U15 – a na druhé straně starší ne-závodní hráči, což značně ovlivnilo skladbu i náročnost tréninků. Jinak řečeno: přežil jsem to tentokrát vcelku v pohodě nejen proto, že jsem šel poctivější fyzickou přípravu, ale i proto, že to zkrátka bylo lehčí.

Na druhou stranu, pan Mendrek dokázal připravit kemp pro mě velmi zajímavý z trenérského hlediska – a mladším hráčům dalo pět dní v Brně na Lesné hodně. Inspirující byla účast polské trenérky Boženy Haracz (moji budoucí svěřenci, těšte se na několik vypečených pohybových her ;-)), stejně jako loni se pak pro nás mohli přetrhnout Standa Bernaczik s Martinou Novotnou. Prakticky každý den přinesl nějaké zpestření: dočkali jsme se nového vydání knihy o badmintonu, ještě čerstvého z tiskárny, a následně i neplánované autogramiády, hodinu nás něčím mezi aerobikem, jógou a protahovacím cvičením mučila paní Jiřina (proč se tyhle ženštiny při zohýbání končetin a trupu do nepochopitelných úhlů musejí ještě zlomyslně usmívat, co, usmívat, zubit jako v reklamě na pastu s bělícím přípravkem?), proběhla dvojice zajímavých přednášek, badmintonový kvíz, Terka „já-si-to-tričko-do-gatí-prostě-zastrčím-říkejte-si-co-chcete“ Lajdová oslavila 14. narozeniny a noc ze čtvrtka na pátek jsme si s Kubou, Tomášem a Petrem zpestřili po kanadsku (reakce některých na kruh svázaných bot všeho druhu uprostřed tělocvičny byly velmi úsměvné).

Negativem prvního termínu byla určitě vysoká „úmrtnost“ účastníků. Hned první den jsme při nevinné hře na postřeh narazili hlavou do sebe s Ondrou Králem. Já to „odnesl“ jen malou rankou nad okem, Ondra pohnutým nosem. Pak Anička Vojtková onemocněla, Michal Světnička zase dokázal spadnout z houpačky a Kuba Mazúr se jakožto ocas hada při jedné z pohybových her nešikovně vyválel na škváře a sedřel si tak celou nohu.

Pro mě osobně byla škoda, že se dělaly spíš jednodušší kombinace. Větší množství teorie, vysvětlování a ukázek mi vyhovovalo – aspoň jsem zase načerpal nějaké nápady, jak jednotlivé údery a pohyb do různých rohů vysvětlit. A (aspoň to tak pár dní vypadalo) naučil jsem se konečně sklepávat z backhandu! 😉 Ale osobně by mi prospělo, kdyby se v deblových kombinacích zajelo podstatně víc do hloubky, kdyby se hrály drsnější varianty tří rohů jako loni (vražedná kombinace 4+2+1 minuta apod.), nějaké ty úhlopříčky a sem tam zařadilo stabilizační cvičení (to jsme vlastně nedělali snad ani jednou…) nebo kruhák, třeba na úkor některých dlouhých nácviků základní techniky.

Konkrétní náplň soustředění byla zaměřena vzhledem k podmínkám v tělocvičně a ve florbalové hale hodně na párové disciplíny. Cvičilo se tak krátké podání, jeho příjem, třetí úder, drivy, prakticky celý čtvrtek se věnoval smeči. Dolní hala se věnovala footworku, postupně jsme probrali všechny rohy. V pátek už pak přišel na řadu jen závěrečný turnaj, z něhož jsem si (a po pravdě, bez většího úsilí) odnesl obě první místa za singl i debl. Pak jsem si ještě zahrál přátelský zápas s panem Mendrekem (na výsledek 6,5 nejsem pyšný, hrál jsem hrozně) a mohl se vydat domů.

Matně vzpomínám, co dalšího se mezi dlouhými tréninkovými hodinami a jídly ve výborné restauraci (kde ale neumí natočit žlutou limonádu s bublinkama) dělo. Děti si oblíbily městečko Palermo, my dospělejší už méně. Jeden večer se hrály zajímavé partie (v té poslední jsem zůstal jako jediný mafián a vychutnal si vrcholně taktické vítězství. Ještě teď si pamatuju nevěřícný výraz spolu-mafiánky Bětky, když jsem byl donucen hlasovat pro její popravu :)), pak se ale tahle hra zvrhla v to, kdo bude nejnestydatěji podvádět, a ztratila veškeré kouzlo. Volný den jsem s většinou ostatních strávil ve Špalíčku na pátém filmovém HP, pak zbylo už jen tolik času na to, abych Denise přeložil anglický nápis na tričku, které si koupila, a ochutnal doopravdy bezvadnou zmrzlinu v Aidě.

Kdybych se nemusel kvůli hloupému termínu Karolínina tábora účastnit prvního termínu, asi bych Brno ocenil víc. I tak se mi tam líbilo hodně, ale v Dobrušce a Rumburku si tím pádem budu muset dát o poznání víc do těla ;-).