Procedura vystavování diplomů úspěšným účastníkům nás na konci týdne stráveného v Dobrušce postavila před nepříjemnou nutnost – vymyslet soustředění s p. Povolným nějaké jméno. Neujaly se názvy „Povolné soustředění“, „ČHK camp“ ani „soustředění, co málem nebylo“. Přese všechny nesnáze, personální i finanční, se totiž nakonec vydařilo tak, že jsme je zkrátka museli nazvat „dobré“.
Všechno to začalo někdy v polovině února, kdy jsem poprvé nadhodil myšlenku letního soustředění poněkud většího formátu. Vracet se do Zbořeného Kostelce se mi nechtělo, navíc plné kurty školní tělocvičny v Novoborské vybízely k optimismu: o letní soustředění mládeže určitě bude dostatečný zájem. Přesvědčil jsem Milana Hrabánka a Romanu Čechovou, aby mi pomohli s organizačními záležitostmi a tréninky, domluvil se na termínu 14 dní před oddílovým soustředěním v Rumburku i s panem Povolným, který jako ideální lokaci navrhl Dobrušku. Pan Jurka přispěl svým kontaktem na p. Tomka, který měl zamluvit ubytování, stravování a halu. Šlo to až moc hezky na to, aby to byla pravda. Taky že nebyla…

Týden byl v zahraniční p. Jurka, pak čtrnáct dní p. Tomek, pak nebyl k sehnání zase někdo jiný, zkrátka než se všechno vyřídilo a objednalo, byl tu konec dubna, půle května. Není divu, že se v tu chvíli hráči vytasili s neprůstřelnými výmluvami: dlouho dopředu objednané dovolené samozřejmě zrušit nejde (Kačka, Vojtkovi, …), s táborem, vodou nebo puťákem by se možná hnout dalo, kdyby byla větší vůle (Karolína…), ne každý si může dovolit zaplatit dvě soustředění (i tohle se ale dalo vyřešit!). Budiž. Ale že nakonec z desítek hráčů, kvůli nimž praskají kurty ve středu a pátek ve švech, pojedu jen já, Anička, Jana a Jáchym, to jsem vážně nečekal. Když jsme měsíc před odjezdem narychlo zařizovali účast trojice z Bílé Hory, když se asi týden před soustředěním ukázalo, že to nebude trojice, ale dvojice, když se neuvěřitelně narychlo domluvil příjezd Petra Přindiše z Plesné, když jsme dva dny před odjezdem volali rodinám Proškových a Kosových, abychom jim sdělili přesný čas odjezdu, a do jedné se nedovolali vůbec, když nám druhá sdělila, že syna do Dobrušky nepošle, měli jsme s Milanem pocit, že se nám hlava rozpadne rovnou na tři půlky, ať už je to matematický nesmysl nebo ne.

A to nás ještě to nejlepší teprve čekalo. Když jsme totiž v sobotu 4. dojeli do Dobrušky a našli sokolovnu, zjistili jsme, že chatky byly rezervovány až od 5., p. Tomek se zdál být nezvěstný, paní Drašnarová (u níž jsme se měli stravovat) na dovolené a aby to bylo ještě zábavnější, Petr se nezorientoval na hradeckém autobusáku, minul spoj do Dobrušky a bylo třeba jej dopravit na místo. Naštěstí mělo tohle soustředění pevné dno, od kterého jsme se v tu chvíli odrazili – a začly se dít věci. Pan Sychrovský, sokolník, nám našel bydlení v malé tělocvičně na gymnastickém koberci a půjčil deky, Milan jako obratný telefonista zařídil večeři a nádraží i Petra jsme v HK taky nakonec našli. Poněkud unaveni hektickým dnem jsme už jen s lehce hysterickým úsměvem na tváři přijali zprávu, že p. Povolnému prasklo na dálnici chlazení, tudíž s malým Gustou přijedou kdo ví kdy, pokud vůbec, a že jeho žena leží v nemocnici po úrazu na motorce. Vykolejit už nás nemohlo vážně nic, ani centimetrové manévrování v zácpě zájemců o benátskou noc v Opočnu, ani skupina romských „stopařek“ v jedné z blízkých vesnic.

Že nás nemohlo nic vykolejit? Mohlo – když se při sobotním večerním fotbale zranila Anička, vypadalo to na natažený sval či vaz. Stejnou diagnózu naštěstí druhý den vyřkl doktor. Jenže naděje, že se sestra zapojí v půli týdne do tréninku, se ukázala planá. Obrovská smůla, obrovská škoda.

Ostatním jsme nejprve ve spolupráci s Milanem a posléze s ze svatby dorazivší Romanou připravili nabitý tréninkový den. Během něj jsme se navzájem poznali, zhodnotili asi tak sto sedmdesát devět a půl kočičky na dobrušských ulicích (Milanovy poznámky o kozákovu patřily k nejcudnějším hodnocením), vysmáli se poněkud čtyřprocentním tanečníkům v sokolovně a poprvé si užili parádní tělocvičny v průmyslovce. Trénovali jsme mezi 9-11, 14:30-16:30 a po odpolední fázi následovala ještě hodinová fáze kondiční. První den jsme cvičili krátký a částečně i dlouhý servis, naražené kraťasy, sklepávání na síti a drivy. Kondiční fázi zastupovaly série startů, krátkých sprintů, atletická abeceda a měřená „šedesátka“. Klapalo to bezvadně, i když jsme měli starosti, jak vyjdeme s penězi a jestli budou stačit míče. Zatímco Petr se smál pod pomyslné vousy, když jsem opakoval některá cvičení a teorii techniky a pohybu z Brna, plzeňská dvojice zažila menší šok, nejlépe vyjádřený přiznáním: takhle jsme nikdy netrénovali.

Večer už jsme se rozvalili v pohodlných chatkách, které měly jen jednu nevýhodu – příliš nízký strop pro palandy. Nad horní postelí bylo ani ne půl metru místa, takže příliš rychlé vstávání znamenalo nebezpečí prudkého nárazu (a třeba rovnou dalších pár hodin spánku v bezvědomí). Ještě pondělní ranní trénink proběhl v uvolněné režii naší trojice Č + H + K, když si Romča s Milanem vzali plzeňské stranou a rozebrali s nimi důkladně základy pohybu po kurtu, a já s ostatními přešel ke kombinacím s loby (pardon, cleary) a způsobům pohybu do forehandového zadního rohu.

A pak přijel pan Povolný a zaútočil na naše pořádky razancí atomové pumy. Jeho perfekcionistický přístup ne každému sedí a z prvního tréninku, kdy si vzal stranou ty, kteří ho neznají, a prakticky jej celý propovídal, jsme byli rozpačití i my. Nakonec jsme ale fungující model našli: s kritikou trenéra se musí umět srovnat každý hráč a když se vytvořily dvě trojčlenné skupiny a poctivě trenéry střídaly, bylo všechno, jak by řekl Milan, „na pohodu“. Já s Janou a Jáchymem jsme tak mohli s Povolným hrát složitější celokurtové kombinace, Petr, Adam a Michal se zase snažili zapracovat do své hry střehové postavení a zvládnout tříkrokový systém. Všem nám k tomu pomáhalo i video. Detailnosti videorozboru se většina účastníků smála, ale z mého pohledu měl smysl. Jediné jiné soustředění, kde se kdy rozebíralo video, bylo loni v Brně, postřehy Standy a Martiny k záznamu byly ale, při vší úctě, ve srovnání s Povolným velmi povrchní.

V dalších trénincích, které jsem buď vedl já pro Janu s Jáchymem, nebo Romča s Milanem pro kluky, jsme dokončily základy pohybu po kurtu způsoby chodu do zadního backhandu, zkusili si řezaný kraťas a posléze i smeč a obranu smeče. Další plnohodnotná kondiční jednotka nabídla opičí dráhu, stabilizační cvičení v trávě, štafety s dvěma míči a měřenou dvanáctiminutovku.

Úterý bylo odpočinkovým dnem. Hráli jsme tedy jen dopoledne, kdy přišla řada na náročnější kombinace se smečí a deblová cvičení. Odpoledne jsme se, byť v méně příznivém počasí, vydali na koupaliště a zahráli si na beachboye (a taky ochutnali skvělou zmrzlinu).

Ve středu už se koloběh tréninků rozběhl zase naplno. Čekal nás poslední neprobraný úder – zadní backhand, náročnější deblové kombinace, či náročnější singlové kombinace (zvláštní, že náročnou a přitom jednoduchou kombinaci (podání-)kraťas křížem-výhoz po lajně-lob po lajně nebyl takřka nikdo schopen pochopit). Odpoledne jsme měli jít běhat kopečky, bouřka ale tenhle plán zhatila, a tak jsme si museli vystačit s jedním kolem kruháku.

Čtvrtek dopoledne mi splnil jeden sen – zatrénovat si speciálně mixa. Pravda, cvičení na mixa jsem si musel vymyslet sám a jedno z nich se moc neujalo, další ale fungovala (třeba lob-smeč-kraťas ve dvojicích, kdy taktickým záměrem je, aby si holka po výhozu stoupala na kříž měl úspěch). Povolný zase připravil některé poměrně drsné kombinace a opět nám potvrdil pravidlo – čím méně rohů, tím vyšší náročnost. Vzhledem k všeobecnému vyčerpání pak kondici zastupoval jen kruhák a lehký výklus s protažením (plzeňská dvojice si pak ještě asi šest koleček přidala).

Večer jsme se rozhodli pojmout poněkud slavnostněji. Romča nakreslila diplomy a posezení v místní kavárně se protáhlo do pozdních nočních hodin. Poněkud mě urazila pomýlená představa ostatních druhý den ráno, že po pěti Cuba Libre budu trpět kocovinou. Bylo mi dobře, přátelé, věřte nebo ne.

Páteční dopoledne a poslední regulérní trénink jsem se (snad i proto) rozhodl pojmout jako poněkud… hm, snad „vražedný“ by mohlo být správné adjektivum. Nepravidelné kombinace, dlouhé série tří rohů, multifeeding na útočné údery, to všechno vyždímalo z naší trojice, respektive pětice i poslední zbytky sil (a v případě Jany i krve). Odpoledne, po odjezdu pana Povolného, jsme si zahráli závěrečný turnaj v singlech a deblech, pak jsme nenašli správnou zastávku autobusu, a tak musel Petr do Ostravy odjet vlakem – a kluci z Plzně zase v Praze nestihli vlak a vraceli se domů v pozdních ranních hodinách. Troufnu si tvrdit, že unavení, ale spokojení. Soustředění v Dobrušce bylo totiž – a snad to od organizátorů nebude znít jako troufalost – vážně dobré.

Drby heslovitě:
– flaška zteplalé tequily bez soli i citrónů, to vážně nebyl dobrý nápad. Když jsem moralizoval nad posledními dvěma loky, smáli se mi přesně ti, kteří pak usnuli přímo v hale před nevěřícnými pohledy domácích hráčů
– hradečtí a místní hráči, s nimiž jsme se v tělocvičně potkávali a střídali, nás překvapili víceméně deblovým držením rakety i v zadní části kurtu, řadou útočných nácviků a některými podivnostmi (například sklepávání velkého počtu míčů v rychlém tempu, ovšem v pozici takřka v holubičce)
– Ondřej Kopřiva, na něhož se těšila jedna naše roztoužená slečna, nakonec nedorazil, a tak asi největší obdiv nakonec sklidil Mikuláš Skála. A samozřejmě Adam 😉
– kavárna asi pět minut chůze od sokolovny se stala stálým sídlištěm trenérského týmu nejen díky sličným servírkám, ale také díky vynikající kávě, koktejlech a příjemnému prostředí, které ideálně inspirovalo k vražedným kombinacím a cvičením
– trojice spoře oděných děvčat inspirovala naše borce k dobrovolnému běžeckému tréninku navíc. Pár dní nato se do běhání daly i holky – že by tím chtěly něco naznačit?
– Milan se přezdívky „beachboy“ už asi nezbaví. Leda by střelil zářivě bílé kraťasy a přiteplené černé brýle – a pořídil místo toho třeba manšestráky
– při úterním táboráku jsme prodali poslední zbytky historek z badmintonového prostředí a p. Povolný prozradil i leccos pikantního z dějin jeho starších dobrušských soustředění. Netakticky ovšem začal historkou erotickou, takže další už takový ohlas nesklidily

Dobrušské soustředění 2007 udělilo následující diplomy:

Michalu Báthorymu za vytrvalou regeneraci
Adamu Čechurovi za největšího „píče“
Janě Havlákové za nejvíce prolité krve
Aničce Krajčové za mimořádné fotbalové výkony
Petru Přindišovi jakožto největšímu cypovi
Gustovi Svobodovi za nej(po)volnější tkaničky
Jáchymu Šenkyříkovi jakožto největšímu slušňákovi

Výsledky:

Běh na +-50m
Adam – 6.87 | 6.93
Michal – 7.03 | 7.25
Tomáš – 7.19 | 7.19
Jáchym – 7.25 | 7.44
Milan – 7.31 | 7.54
Jana – 8.03 | 8.15
Petr – 9.03 | 8.91

12 min běh
/okruh jsme odhadli na 320 m +- 20m/
Tomáš – 9.75 k | 3120 m
Michal – 9.6 k | 3072 m
Adam – 9.25 k | 2960 m
Milan – 8 k | 2560 m
Jáchym – 7,5 k | 2400 m
Petr – 7,25 k | 2320 m
Jana – 5 k | 1600 m
Gusta – 4 k | 1280 m

Závěrečný turnaj – singl
každý s každým ve skupině:
Adam – Michal 17:21 21:19 21:19
Petr – Jáchym 11: 21 15:21
Jáchym – Jana 23:21 21:10
Michal – Petr 13:21 21:10 11:21
Adam – Jana 21:6 21:15
Jáchym – Petr 21:19 21:11
Jana – Michal 12:21 21:17 16:21
Michal – Jáchym 8:21 20:22
Jana – Petr 22:24 21:7 21:15
finále: Adam – Jáchym 14:21 16:21

druhé finále: Tomáš – Jáchym 21:15 21:10

konečné pořadí:
1. Jáchym 4 0 8:0
2. Adam 3 0 6:3
3. Michal 1 3 4:7
4. Petr 1 3 3:7 (155:191)
5. Jana 1 3 3:7 (159:197)

čtyřhra (hráno na 1 set)

semifinále:
Tomáš, Michal – Jáchym, Adam 21:13
Jana, Romana – Milan, Petr 16:21

o 3. místo:
Jana, Romana – Jáchym, Adam 21:15

finále:
Tomáš, Michal – Milan, Petr 21:16

soutěž o největší prase
1. Jáchym – 9
2. Michal – 7
3. Petr – 6
4. Jana – 5
5. Adam – 2