Morten Frost-Hansen
země původu: Dánsko
narozen 4. 4. 1958 v Nykøbing Sjælland

Říkali mu „pan Badminton“. Zvítězil v nespočtu velkých turnajů, čtyřikrát ovládl All England Open, dvakrát byl mistrem Evropy a jako trenér vedl Poula-Erika Hoyera Larsena k vítězství ve dvouhře na olympijských hrách 1996. Jeho strojově přesná a pečlivá hra vycházela z podrobné analýzy soupeře. Mohli jste se zeptat: „Zítra hraješ proti Joko Supriantovi, co máš v plánu?“ a on vám odpověděl: „Budu hrát podání do vnějšího rohu, protože ho nemá rád, dvě kombinace s křižným dropem do forehandu, protože tam chodí pozdě…“ A pokud neměl ještě v hlavě taktiku, našel ji v sešitu, kam si zapisoval silné a slabé stránky všech svých soupeřů. Ten sešit měl stovky stran a jeho cena byla k nezaplacení.

Morten Frost byl cílevědomý při tréninku a dokonale disciplinovaný ve hře. Na kurtu ničil soupeře chladou hrou bez emocí spojenou s neobvyklou vůli po vítězství. A přesto největšího úspěchu dosáhl jaksi mimochodem…

V roce 1980 byl tehdy dvaadvacetiletý Morten Frost už mezi první trojicí světového žebříčku. V mezičase velkých turnajů přijal pozvání blízkého přítele, indického hráče Prakashe Padukoneho. V jeho rodném Bangalore odehrál Morten Frost exhibiční utkání, a pomohl vybrat peníze na stavbu badmintonové haly. Ve zbytku dovolené navštívil národní park Bannerghatta, zahrál si s Padukonovými basketbal a vyzkoušel si jízdu na slonovi.

Jeho návrat do Indie o dvacet šest let později patřil k nejvzácnějším okamžikům – okamžikům, kdy mohli lidé místo chladného Veřejného pana Frosta vidět Soukromého Mortena.

Poprvé spatřil svět Soukromého Mortena, když mu bylo 19.

Mladík z malého městečka Nykøbing Sjælland udivoval badmintonovou veřejnost svým talentem. Jako junior byl vybrán do národního centra v Kodani a tvrdé tréninky ho zocelily tak, že brzy dokázal čelit i těm nejlepším. Ve finále evropského juniorského mistrovství 1975 sice podlehl Švédu Wackfeltovi, už o dva roky později si však připsal dva turnajové tituly mezi dospělými, mistrovství Sovětského svazu navíc ovládl kromě dvouhry i ve čtyřhře. Získal si stálé místo v dánské reprezentaci, účastnil se All England, mistrovství Číny, Indonésie nebo Japonska. Jeho recept na úspěch? Obrovské objemy naběhaných kilometrů a tisíce tréninkových zápasů. Se svými protihráči se často sázel. Nechal jim náskok třinácti nebo dokonce čtrnácti bodů – a vítěz bral všechny vsazené peníze. Spousta hráčů tuhle sázku přijala, ale velice málo z nich na ní vydělalo. Díky tomu se Morten naučil nekazit – a soupeře přehrával doslova strojovou hrou. Byl sebevědomý, věděl, že se může spolehnout na vlastní kondici i údery, a že má stále všechno před sebou.

Cesty po asijských zemích znamenaly také týdny odloučení od rodiny. Ani když se hrálo Denmark Open v Kodani, nezastavil se doma na večeři, přestože cesta netrvala déle než hodinu a půl. Potřeboval trénovat a nechtěl se rozptylovat v koncentraci na důležité zápasy.

Krátce nato dostal zprávu, že jeho matka zemřela.

Přišel čas zpytování svědomí. Tolik slov zůstalo nevypovězeno, tolik věcí, na které nebyl čas, už se nikdy nestane… Zoufalý Morten hledal útěchu, a našel ji ve slovech jednoho dánského filozofa: „Žijeme dopředu, ale chápeme jen zpátky.“ Právě tehdy se Morten ještě více zatvrdil. Rozhodl se badmintonové kariéře obětovat úplně všechno, rozhodl se nasadit masku Veřejného pana Frosta a nikdy už ji nesundat.

A fungovalo to. Morten trávil dny tvrdým tréninkem, naběhal šest mil a pak odehrál deset zápasů se špičkovými hráči. Večer se věnoval svým poznámkám a zapisoval si: Luan Jin – z krátkého podání převážně vrací naražený kraťas. Hraje nebezpečnou smeč přes hlavu z backhandové strany. Občas chybuje v backhandovém rohu u sítě, když musí běžet úhlopříčku…

V roce 1984 porazil krajana Jense Petera Nierhoffa a stal se poprvé v kariéře evropským šampionem. Během osmdesátých let dokázal vyhrát mezinárodní mistrovství Skotska, Kanady, Německa, Nizozemí, Belgie, Švédska, Japonska, Malajsie, i rodného Dánska. Z osmi finálových účastní na nejslavnějším badmintonovém turnaji historie, All England Open, proměnil čtyři ve vítězství: triumfoval v letech 1982, 1984, 1986 a 1987. Deset let byl v úzké špičce mezi třemi nejlepšími hráči světového žebříčku.

Jistě, nikdy se nestal mistrem světa. V roce 1985 podlehl ve finále Han Jianovi 18:14 10:15 a 8:15, o dva roky později ho přemohl další Číňan Yang Yang 15:2 13:15 15:12. Přesto byla jeho patnáct let dlouhá reprezentační kariéra doslova lemována úspěchy. Každý turnaj Grand Prix, kterého se zúčastnil, dokázal aspoň jednou vyhrát, domácímu mezinárodnímu mistrovství vládl dokonce sedm let bez přerušení.

Na úspěchy navázal i jako trenér. V polovině 90. let s dánským národním týmem získal zlato, dvě stříbra a čtyři bronzy z mistrovství světa, šest zlatých a tři stříbrné medaile z mistrovství Evropy, a jako kouč vedl Poula-Erika Hoyera Larsena během olympijských her v Atlantě 1996. Jeho svěřenec ovládl dvouhru mužů a dosud je jediným Evropanem, jenž na olympiádě vystoupal až na nejvyšší stupínek. Morten Frost vedl jako juniory současné hvězdy Petera Gadeho a Kennetha Jonassena, úspěšně trénoval národní tým Malajsie a v roce 1998 se stal členem Síně slávy BWF.

Za tvrdou, přísnou a za všech okolností disciplinovanou masku však veřejnost nahlédla už jen jednou. Když v roce 1996 Morten přijal podruhé pozvání do Indie na třídenní trenérský seminář a opakování exhibičního zápasu proti Prakashi Padukonemu. Při procházce areálem Padukoneho badmintonové akademie si Morten připadal jako ve snu. Teprve tehdy si uvědomil, co dokázal: že během krátké přátelské návštěvy položil základy něčemu, co přetrvalo více než čtvrtstoletí a přinášelo radost stovkám lidí. Že věc, kterou udělal mimochodem, znamenala mnohem víc než všechna vítězství. A také, jak malý význam měla nesmiřitelná rivalita s Padukonem, Han Jianem nebo Sidekem.

Ano, lidé si ho pamatují, protože měl nelidskou výdrž, hrál neuvěřitelně přesně a především: měl neutuchající vůli po vítězství.

Ale svého největšího úspěchu dosáhl Pan Badminton, Morten Frost-Hansen, bez vlastního přičinění.

Zdroje: BadZine, Smash, BadmintonMania, Wikipedia