update (22. 12.): do článku byly přidány krásné fotografie Karla Kotyzy a odkazy na celou galerii

Uplynulý víkend byl nade všechno organizačním úspěchem. Úspěchem komunikace mezi trenéry mládeže v Praze (tady je vidět, jak je čeština hezky genderově (ne)spravedlivá: vedle mě už jde o samé ženy, Martinu Maixnerovou, Romanu Loskotovu a Evu Titěrovou – označení „trenérky“ ale stejně tak nebezpečně připomíná „trenýrky“, že si dámy jistě nebudou stěžovat), kteří dokázali poslepovat hned dvě výběrová družstva tak, že se skutečně zúčastnili hráči a hráčky z Proseka, Astry, Meteoru i Motorletu. Úspěchem spolupráce trenérů a rodičů, kterým nebylo líto času, paliva ani peněz a vydali se s dětmi do Českého Krumlova, vytvářeli jim zázemí a pomáhali s koučováním ve chvíli, kdy Praha hrála na čtyřech kurtech z pěti a já bych nestíhal hráče zvládnout, ani kdybych se rozdělil na tolik částí, kolik mám pruhů na svetru. A konečně, a to nezapomínejme, úspěchem pro pořadatele, kteří nejen Pražanům, ale všem zúčastněným přichystali dva dny plné badmintonových zážitků, zajistili ubytování a bezproblémový běh turnaje, doplnili nekompletní družstva a vždy byli ochotni nad rámec povinností pomoci a poradit. Díky všemu výše popsanému si více než padesátka hráčů odvezla z Českého Krumlova spoustu zkušeností a my, starší, jsme se mohli těšit z některých pěkných badmintonových výkonů, hlavně ale z nadšení, radosti z pohybu a emocí o to bezprostřednějších, oč byli účastníci mladší.





Do sobotního programu zasáhla tato dvě družstva: Výběr Prahy A ve složení Matěj Hubáček, Michal Beneš, Jan Fiala, Kristýna Brunátová, Michaela Zelinková, Eliška Nováková, a Výběr Prahy B ve složení Jan Kupsa, Tomáš Samohel, František Pertold, Berta Ausbergerová, Šárka Vlášková a z domácího družstva doplněná Vanesa Mikéciová. A tým bohužel skončil ve skupině druhý, i když s pozdějším vítězem z Klimkovic jsme remizovali 3:3 a na sety dokonce vyhráli. Kvalitu potvrdili áčkaři“ v zápasech o pořadí, kde si vybojovali čtvrté místo. B-tým jel sbírat zkušenosti a odehrát zápasy s kvalitnímu soupeři. Přestože skončil poslední, devátý, neztratil se a každý bod, set nebo dokonce zápas byl pro mladé hráče z béčka doslova k nezaplacení.

Ke stažení: výsledky turnaje družstev
sestavy všech družstev
výsledky turnaje jednotlivců

Když jsme se v pátek odpoledne scházeli s motorletovskou mládeží na Proseku ve vrátnici haly, kterou mikulášská besídka proměnila na dosud nevídaný mumraj (a také parkoviště kočárků), byl jsem velmi nervózní: zda všichni rodiče a hlavně děti dorazí, správně se ubytují, najdou si nás a jak to vůbec celé zvládneme. Příjemná cesta přes Písek, během níž jsme poprvé a zdaleka ne naposled označili nedoslýchajícího Frantu jako „strýce Pepina“ a Tomáše za „chrhlala“ (vzhledem k jeho sklonům k rotacismu spíše „chlchlala“), mě trochu uklidnila, a vůbec největší uklidnění přišlo v Krumlově: Karel Kotyza mi vysvětlil, že celá Praha spí v penzionu U Soudu, že už tam skoro všichni jsou, kromě Zelinkových (ti v té době krátce za Prahou roztáčeli motor služebního automobilu do dosud nepoznaných otáček, aby nepřijeli v úplně nočních hodinách), a když jsem o chvíli později v penzionu skutečně všechny našel a většině se stihl i představit, ulevilo se mi definitivně. Zašli jsme tedy „na 2P“ (pizza + pivo) do příjemného námořnicky stylizovaného podniku, dobře se najedli, napili, já tam zapomněl oranžové desky se všemi soupiskami a důležitými badmintonovými papíry, děcka se zatím v penzionu poučily, kdo jsou sněženky a kdo machři, no a mohlo se jít spát…

Ráno jsem jen trochu zpanikařil, když jsem si uvědomil, že jsou desky v čoudu, pak bylo ale rázem tolik práce, že na nějaké prohlížení soupisek nebylo ani pomyšlení. Dorazil i Honza Fiala s rodiči a poslední jako opravdová hvězda (i když bez červeného koberce) také Kristýnka Brunátová, což způsobilo, že se doposud sebevědomým soupeřům podlomila kolena. Popis jednotlivých zápasů by byl na dlouho, rozhodl jsem se tedy vypíchnout několik ne zcela herních okolností a zhodnotit také celkové výkony hráčů. Detailní výsledky si lze níže stáhnout a prohlédnout.

Turnaj v Českém Krumlově byl velkou školou z hlediska pravidel. Pořadatelé lpěli na správném koučování podle pravidel badmintonu a rozhodčí pískali i leckdy přehlížené přestupky typu noha na čáře při podání. Opět se mi potvrdilo, že se v mládežnických kategoriích U11 a 13 vytvářejí – zřejmě i z důvodu zvýšené přítomnosti rodičů, ale také faktu, že řada oddílů jezdí ve velkých skupinách – úplně jiné fandící návyky, než na jaké jsme byli zvyklí my. Nepsaná pravidla typu „při praseti se ze slušnosti netleská“ nebo „když soupeř zapaři nezapařitelné, ze slušnosti se netleská a už vůbec se nekřičí „Jooo! Moc pěkně!““ vzala definitivně za své, občas atmosféra připomíná spíš hokej než badminton. Nechci hodnotit, jestli je to dobře nebo špatně, ale mnoha dětí mi bylo za víkend doopravdy líto. Zároveň jsem zaznamenal, že hrozně málo hráčů v tomhle věku zná badmintonovou etiketu – podat si ruce se soupeřem a rozhodčím, to ještě ano, ale že když míč spadne na moji stranu hřiště, měl bych to být já, kdo ho podá soupeři, nevěděl prakticky nikdo. Příjemné ale bylo minimální množství podvodů, špatně hlášených autů a nepřiznaných tečí, které navíc obvykle byly spíše typu „přání otcem myšlenky“ – když už se něco takového dělo, měli to na svědomí spíš rodiče. Za zaznamenání stojí obrovské nadšení prakticky všech účastníků do hry. Při sebemenší příležitosti, jakmile se někde uvolnil kurt, už na něj naběhla čtveřice nebo šestice hráčů a pinkali si, dokud je někdo o pár minut později nevyhodil. Takhle se vytvářela přátelství napříč oddíly, a to nejen v našem pražském výběru, který se dal dohromady během prvních sobotních zápasů nevídaným způsobem, ale i skrz jednotlivé kraje, takže jsem v závěru turnaje jen nevěřícně zíral, jak se Míša rozehrává s Lucií Lavičkovou, ještě nedávnou neoblíbenou soupeřkou.

Teď tedy konkrétněji k výkonům. Nad vodou nás držela především Astra. Na Honzovi Fialovi byla znát Markétina škola – měl dobrou úderovou techniku a soupeře ničil zejména tím, že nedělal nevynucené chyby. Navíc když jsem mu radil taktiku, měl jsem pocit, že mě opravdu poslouchá. Vrcholem byl zápas s Gerlichem v turnaji jednotlivců – v pauze při 11 bodech jsem mu poradil dvě věci. Při první výměně zahrál jednu, při další druhou, obě vyhrál a soupeř ani dvěma rybičkami nezachránil ztracený set. Honzu možná bude mrzet nešťastná porážka s Poláškem, kterou jsme já a pan trenér z Nejdku doplnili administrativní přestřelkou a kotle obou týmů bouřlivým fanděním, ale po prvním prohraném setu a pláči by pro něj těsná třísetová prohra, odhodlaný výkon a překonání sebe sama mělo být spíš vítězstvím.

Na Kristýně není co hodnotit – odevzdala, co měla, odehrála zápasy „z povinnosti“ a na alespoň trochu kvalitní soupeřky Slatinskou či Světničkovou bohužel nedošlo. Děkuji tedy aspoň panu Brunátovi za perfektní přístup: když je třeba reprezentovat kraj, samozřejmě jedeme. Myslím, že by se našlo dost případů, kteří to za zdaleka takovou samozřejmost nepovažují.

Eliška nám přinášela takřka jisté body, na trojce měla obvykle slabší soupeřky. Na konci soboty si dokonce postěžovala, že nehrála žádný zápas „kde by o něco šlo“. Jako by to přivolala, hned dostala příležitost ukázat co v ní je s budějovickou Tůmovou. Ta byla zdaleka nejhlasitější účastnicí turnaje, když došlo na sebepovzbuzování. Eliška si s ní věděla rady jen v prvním setu, další dva ztratila. Možná kdyby byla sebevědomější a v každé přestávce nemluvila o tom, co se stane, když prohraje, dokázala by i vyhrát. Obecně musí Eliška zlepšit pohyb – jít k míči výpadem na pravou nohu, nehrát „z běhu“ ale nejdřív došlápnout – a samozřejmě zapomenou na pseudo-backhand s překrouceným zápěstím.

Honzík Kupsa odehrál několik vyrovnaných zápasů, vždy ze sebe vydal na kurtu úplně všechno a porážky přijímal sportovně. Je u něj patrná touha se učit, když jsem mu předvedl správné držení rakety, hned tahal maminku za triko, aby si to šla s ním vyzkoušet.

Z motorletovských kluků musím pochválit především Frantu „strýce Pepina“ Pertolda. Ne tedy za hyperaktivitu projevovanou mimo kurt, ale pokud došlo na badminton, měl přirozenou tendenci se dobře stavět k míči, hrát údery vysoko nad hlavou a se správným nápřahem, dobře podával a nechal si poradit. Jen pozor na skákání: obvykle to vypadalo tak, že si vyskočil, padal, padal, padal, a skoro na zemi zahrával úder, navrch ve skrčené ruce…

Tomáš Samohel bojoval hlavně sám se sebou a svým kašlem. Jako jediný za víkend nevyhrál, i když to bylo zčásti i vylosováním. Nedá se mu upřít snaha, ale úderovou technikou na soupeře nestačil, často váhal, jak se postavit k míči.

Michal Beneš byl pro mě trochu zklamáním. Snažil jsem se mu pomoci v mezičase, vysvětlit zásady držení rakety a opakovat věci typu „otoč se bokem, s úderem si překroč, hraj nad hlavou a ne půl metru za“, ale to se sebetalentovanější hráč nenaučí v průběhu turnaje. Proti některým soupeřům vypadal odevzdaně, na druhou stranu, když bylo proti Západním Čechům třeba zabrat a vybojovat bod, v těžkém zápase to dokázal.

Matěj Hubáček si na jedničce zahrál spoustu hezkých zápasů, škoda je prohry s krumlovským Sivigliou, s nímž se rozhodně dalo hrát. Víc ale o nervy připravoval maminku než mě – stejně jako u Franty i u něj platí, že má přirozenou tendenci se dobře stavět k míči a už velmi slušnou úderovou techniku. Občas je ještě slabý a málo konzistentní, ale to se časem poddá.

Na úplný závěr jsem si nechal naše hráče. Šárka Vlášková jako nejmenší občas dostávala pěkně „naloženo“, ale dokázala už v sobotu také zvítězit a potvrdila, že se zlepšuje: její podání už letí blízko zadní čáře, každou příležitost zaútočit s rozmyslem využívá a honí soupeřky zleva doprava a naopak. Omezuje ji příliš vysoké držení rakety (která je na ni navíc dost těžká) a tendence chodit k míčům do zadní části kurtu pozadu místo bokem.

Berta Ausbergerová to měla v družstvu na pozici jedničky hodně těžké, ale aspoň si zkusila hrát proti doopravdy těžkým soupeřkám, včetně jako obvykle usměvavé Moničky Světničkové (snadno identifikovatelné podle dlouhého copu a výborného pohybu po kurtu). Zatím je dost nevyrovnaná, povedou se jí vynikající výměny, ale následuji čtyři zbytečné chyby. Musíme pracovat hlavně na úderech ze zadní části kurtu, hrát je v patřičné výšce nad hlavou.

Míša Zelinková mě v některých zápasech znovu překvapila – dokázala tu a tam i zakončit výměnu, tradičně bodovala díky dobrému pohybu po kurtu a bojovnosti, ani míč nedala zadarmo. V turnaji družstev na dvojce bodovala docela spolehlivě, zaváhala jen proti Valigůrové z Klimkovic, což nás možná stálo medaili, ale z toho se nestřílí – stejně tak jsme to jedno potřebné vítězství mohli získat i jinde. V turnaji jednotlivců pak dokázala, že mostecká výhra nad Legátovou nebyla náhodná, a pěkně potrápila i druhou nasazenou Veroniku Srncovou.

I když je tahle reportáž jednou z nejdelších, které jsem v poslední době sepsal, pořád mám pocit, že jsem toho strašně moc zapomněl: pochválit vynikající dorty, které dostal každý tým za konečné umístění, rýpnout si do slečny, která nás z hospody, co zavírá v jedenáct, chtěla vyhodit už někdy kolem čtvrt, poděkovat paní z bufetu za extra silného turka, který mi v neděli ráno zachránil život nebo aspoň zdravý rozum… ale paměť je děravá a už se dostáváme k místu, kudy by mohl prostrčit prst i nevěřící Tomáš. Nechme tedy vzpomínání a řekněme si závěrem: Klimkovice jsme na sety porazili, a tak jsme vlastně byli nejlepší. Ha!