U příležitosti blížícího se dne studentstva se o víkendu 8.-9. listopadu létapáně 2008 sešlo v útulné plzeňské tělocvičně na 50 badmintonem posedlých vysokoškoláků z nejrůznějších koutů stařičké Evropy, aby se zde utkali o vavříny, čest a v neposlední řadě o umně vyvedené medaile.

Třiadvacet študentů a 16 študentek bylo rozlosováno do 16-ti týmů po dvou klucích a jedné slečně a takto vzniklá družstva byla opět rozlosována do 4 skupin, kde se spolu utkali systémem každý s každým, a to ve dvouhře mužů, dvouhře žen, čtyřhře mužů a smíšené čtyřhře. Jak sami jistě cítíte, los zde hrál roli takřka klíčovou. Byl zodpovědný za složení týmů i základních skupin, však – kdo chce velikým býti, musí porazit kohokoliv a s kýmkoliv – motivoval jsem ráno své nové spoluhráče, začtené do tabulek rozlosovaných skupin.

Nutno dodat, že los byl ke mně více než velkorysý. Ve svém týmu jsem se mohl spolehnout na odhodlanou Nikolu Fridrichovou, jež figurovala zároveň i v týmu organizačním (což se vždycky hodí) a na snaživého Leie Changa – v Německu naturalizovaného Číňana – který doslova nabíjel náš kolektiv pozitivní náladou a jeho nadšené „Gut!“ pomáhalo vyhrát mnoho přetěžkých klání. Navíc…, mít v týmu Číňana, to se nepodaří každý den!

A tak jsme bojovali, dávali do každého úderu to pověstné srdíčko, i to neméně pověstné štěstíčko bylo povětšinou na naší straně, zkrátka a dobře turnaj nás zastihnul výborně připravené (já spal v pátek asi 2,5 hod, z toho jednu v autobuse do Plzně). A tak se nebylo ani čemu divit (i když já se naoko divil), že jsme nakonec opanovali naši skupinu a zaslouženě postoupili do semifinále. Tam naše zlaté plány zkřížil Pepa Rubáš, i když si k vítězství pomáhal takřka nečestnými prostředky, dokonce i smečoval!!!

No a protože už měli badmintonu všichni dost, šlo se na guláš a nějaký ten iontový nápoj do přilehlého kolejního klubu Ucho, kde se odehrávala ta společenská, pro mnohé možná zajímavější část turnaje (viz fotodokumentace). Jelikož mě druhý den čekal ještě klíčový souboj o bronz s družstvem Jindry Hojera, hlídal jsem se, abych nekonzumoval více než můj zítřejší rival, což by se mi asi podařilo, i kdybych se byl býval nehlídal. Večírek se náramně vyvedl, ostatně jak už to u večírků bývá (proto jsou mezi lidem večírky tak populární), nezávazně se konverzovalo, vášnivě trsalo, vrhalo šipkami a kdo ví čím ještě… no a pak se šlo spát, protože už bylo skoro ráno.

Ráno přišlo dřív než bych chtěl, ale to už tak po večírcích bývá. Zbývalo nám udělat ten poslední krok, ten co bývá nejtěžší (však ho jistě znáte), přivézt domů medaili. Byl to tuhý boj, se soupeřem, se sebou, s míčkem, s tím míčkem co tam nebyl, ale já ho viděl, s míčkem co tam byl a já ho neviděl…

Nebudu vás déle napínat (beztak už dávno nečtete)… My to dokázali!!! Dobrá věc se podařila, pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí (6:5 na sety) a my na BEDNĚ přebírali zasloužené MEDAILE!!! Co na tom, že byly jen bronzové…

Takže ještě jednou: díky, týme a díky Plzni, za rok si jedu pro zlato!

PS: Pro zájemce odkaz na kompletní výsledky a fotodokumentaci:
http://www.volny.cz/isbtpilsen/photos08/index.html