„Já pocházím z plzeňskýho kraje, z města, kde říká se: copa je? A do kterýho vtékají čtyři řeky jako do nějaký svatý Mekky,“ zazpívali jsme si společně s Démophobií na cestě za badmintonem do města zaslíbeného především pivu (ale se sportem to tam také není špatné). Nepočetná prosecká výprava, tedy já a Kačka Kykalová, mířila do Bílé Hory na první turnaj GPD v sezóně – a museli jsme se patřičně západočesky naladit. V Plzni jsme na chviličku zazmatkovali, objeli Bolevecký rybník z druhé strany, než bylo potřeba, nakonec jsme ale sokolovnu v Bílé Hoře zdárně našli a mohli se přivítat s Adamem Čechurou a zhruba čtyřicítkou dalších hráčů a hráček.

Naše výkony měly sestupnou tendenci. Nejvíc se vydařila smíšená čtyřhra, v singlech jsme víceméně propadli – a v deblu situaci příliš nenapravili. Bylo z toho nakonec jedno první, jedno třetí a pár dalších nemedailových míst.

Vítězství přinesl právě hned brzký ranní mix. Hned do prvního kola jsme dostali nepříjemné soupeře. Odvárkovi ale byli jen „odvárkem“ sami sebe v nejlepší formě, dobře přijímali, obstojně podávali, ale ve hře nám nestačili. Vzápětí, ve čtvrtfinále, jsme svedli jednoznačně nejtěžší zápas: Tomáš Malkus a Lucka Kolářová tvořili vyvážený pár – Lucka hrála šikovně na síti, chytře rozehrávala z příjmu a trestala každou naši chybu, Tomáš zase tvrdě smečoval a využíval každou příležitost k útoku. I my jsme ale předvedli dobrý výkon, Kačka navíc prakticky bez nervů. Výsledkem bylo drama, které rozhodlo až nastavení třetího setu. Ten jsme vyhráli 25:23. Semifinále a finále bylo proti tomuto boji výrazně snazší – a i když jsme ve finále podali asi náš nejhorší výkon, na překvapivé finalisty Petra Škopka a Terku Uhlířovou to stačilo ve dvou setech.

V singlu jsme s Kačkou oba doplatili na los. Je to vymlouvání, ale doopravdy si myslím, že Honza Dušek byl jediný, kdo mě mohl porazit (a těžko říci, jak bych si vedl proti Ivošovi Černému) – a taky to tak dopadlo. Pohříchu hned v prvním kole. Bylo to prý pěkné utkání, já v něm hrál malinko netakticky útočnou a rychlou hru, místo abych se pokusil Honzu víc vodit po kurtu a dříve ho unavit. Po setech 19:21 a 21:23 jsem byl zklamán ani ne tak z výkonu, ale spíš z pocitu, že jsem měl kondičně navrch, nedostal jsem ale šanci to v rozhodující sadě prodat. Nutno dodat, že i vinou vlastní blbosti, když jsem za stavu 21:22 vzal asi metrový aut. I Kačka prohrála v prvním kole, když si nevěděla rady s hrou Báry Bláhové. Ta toho sice tolik nenaběhala, byla ale maximálně efektivní, překvapovala Kačku rychlými loby a velmi přesnou hrou, na niž až do konce nenalezla protizbraň.

Ženskou čtyřhru jsem úplně detailně nesledoval. Kačka v ní kuriózně vystřídala dvě partnerky a střídala nejen spoluhráčky, ale i výkony, často i v rámci jednoho zápasu. Třeba první set proti Novákové a Voráčkové prohrály s Luckou Červenou naprosto jednoznačně. Poradil jsem jim, ať hrají víc drivů, ostřejší míče do stran, a vysoké podání rozehrávají útočným lobem místo slabé smeče, kterou soupeřky čekají. Přidal jsem pár dalších všeobecných rad, Lucka se tázavě podívala na Kačku, co si z toho přehršle informací pamatuje – a Kačka výstižně shrnula celé moje povídání: „Prostě máme hrát debla.“ Taky že hrály: druhý set těsným poměrem vyhrály a doopravdy nevím, co se ve třetím setu pokazilo, že zápas nedotáhly do vítězného konce. Ze čtyř zápasů si Kačka připsala dvě vítězství (jedno cenné nad dvojicí Terka Uhlířová, Karin Basáková) a dvě porážky.

Já hrál s Michalem Bathorym a musím si nasypat popel na hlavu: takhle špatně už jsem debla dlouho nehrál. Zvykl jsem si, že nekazím podání, ale asi bych ho měl zase začít pilovat. Zbytečné chyby z příjmu a některé vysloveně trapné míče, které jsem hlavně vzadu vymyslel… občas jsem měl chuť naporcovat si výplet a sežrat ho i s celou raketou. Ve skupině jsme hloupě prohráli hned první zápas proti Malkusovi a Krejsovi, pak jsme na tři sety zdolali Berku s Tondou a kupodivu vzali set elitnímu páru Plundrich, Böhm. V součtu zápasů jsme byli druzí a hráli tedy minipavouka o páté místo. To už jsem vinou únavy sotva pletl nohama, navíc jsme pokračovali ve třísetové tradici. Po jedné výhře a jedné prohře (na konci už mi Karin musela připomenout, jak se jmenuju) jsme tedy nakonec byli šestí.

Dohromady jsme asi úplně nenaplnili očekávání, turnajům GPD ale nedominuje snaha získat vítězství, body a slávu 😉 – jde o to, aby si všichni do sytosti zahráli v příjemné společnosti. A to plzeňské turnaje splňují beze zbytku. Adam a jeho tým jako organizátoři hned napoprvé obstáli bezvadně.