Letní soustředění mládeže v Benátkách nad Jizerou pro mě bylo týdnem, kdy jsem si častěji připadal mrtvý než živý. Osmihodinová trenérská směna se projevila formou kruhů pod očima, prázdného pohledu a reakcí pomalejších bezdomovce po dvou Okenách. Našlo se ale dost věcí, které mi energii vracely: poctivý přístup valné většiny zúčastněných hráčů, odhodlané polykání tréninkových dávek, smíření se spartánskými podmínkami a některé velice pěkné výkony v závěrečném turnaji. A k tomu příjemná večerní atmosféra, kytara, zpěv, spousta her a jen málo otravných okamžiků, kdy jsem musel použít svůj „ještě zvýšenější než zvýšený“ hlas.

Dohromady se v trénincích vystřídalo rovných 28 hráček a hráčů, i když někteří jen epizodně (za návštěvy Tomášovi, Michalovi a Kláře i tak děkuji a brzký odjezd Honzíka mě velmi mrzí). Rozdělení do skupin letos nebylo čistě výkonnostní, ale kopírovalo cíle, jichž jsme s jednotlivými hráči chtěli dosáhnout. Skupinu A tvořili ti, kdo už mají zažitý střeh a tříkrokový pohyb po kurtu. A-tým po několika úvodních rozehrávacích trénincích hrál relativně pokročilé kombinace s taktickými úkoly, mým hlavním cílem bylo rozšířit rejstřík jejich úderů, předvést jim jiné možnosti footworku, donutit je k útočnému pojetí hry a vnímání taktických možností na kurtu. Ve skupině B byli také někteří velmi dobří hráči (zejména kluci z Bílé Hory), z druhé strany pak i naši mladší žáci. Jejich tréninky zahrnovaly především spoustu přeběhů po kurtu, seznamování s aktivací a pohybem do jednotlivých rohů, taktické kombinace byly pravidelnější. Přesto jsme i s B-týmem zvládli nácviky různých úderů s důrazem na stejnou přípravu a některá cvičení na útočnou hru v singlu. Zcela specifická pak byla skupina C, a to nejen proto, že už se nevešla na čtyři benátecké kurty a hrála tedy v jiných časech než A a B. Tvořili ji mladší hráči, někteří nemají s badmintonem zkušenost delší než pár měsíců, prakticky nikdo déle než rok. Logicky jsme tedy cvičili zcela základní věci, trpělivě opravovali držení rakety, hlídali dostatečně vysoko zahrávané údery a učili se podávat, přijímat, hrát kraťasy, drajvy, loby, dropy… a v závěru došlo i na smeč a klír.

Věřím, že si každý odnesl ze soustředění něco nového, alespoň jeden, spíše více námětů pro zlepšení vlastní hry. Prakticky pro všechny byla nová aktivace, respektive její zdůraznění (protože pokud si vzpomenete, i tohle jste mohli slyšet od pana Povolného, byť ne jako kardinální věc) a zdůraznění důležitosti změny tempa pohybu po kurtu. Obecně platným námětem je rozhodně stejná příprava na údery ze zadní části kurtu a tím pádem menší čitelnost. A v neposlední řadě pevně věřím, že už nikoho z těch, které jsem pravidelně posílal půl hodiny před a po tréninku cvičit podání, už nikdy neuvidím ve čtyřhře podávat forehandem.

Ještě před odlehčenou závěrečnou částí článku, na kterou se asi většina z vás těší nejvíc, bych chtěl vyslovit svoje díky několika lidem, bez nichž by realizace soustředění byla prakticky nemožná. V první řadě to jsou moje trenérské kolegyně a neocenitelné pomocnice Romča Čechová a Zuzka Kvíčalová. V přípravné fázi kus organizátorské práce odvedl Milan Hrabánek. Poděkování samozřejmě patří Petru Martincovi a benáteckému oddílu za zprostředkování haly a ubytování – korektní a zcela bezproblémová spolupráce si jistě zaslouží vyzdvihnout, na čem jsme se domluvili, platilo, a rádi se příští rok vrátíme. Dík zaslouží všichni zúčastnění za to, že snesli spaní v omezeném prostoru balkonu a vlastně ani příliš neremcali – a také rodiče, kteří neodvezli své ratolesti hned, jak naše ležení viděli ;-).

A teď už více či méně chronologicky k těm zábavným a zajímavým událostem, jež týden mezi druhým a osmým srpnem v Benátkách přinesl:

  • V první chvíli mě zachvátila opodstatněná panika, že se na balkon v osmadvaceti lidech nevejdeme. Bylo to opravdu o prsa korejské ženy (a to pěkně vyhublé z koncentračního tábora v KLDR, žádné kypré Asiatky).
  • Další záchvat paniky přišel ve chvíli, kdy jsem se (prakticky jako poslední z trenérského týmu) dozvěděl, že Milan nedostal dovolenou a na zmíněných osmadvacet lidí budeme sami s Romanou a Zuzkou.
  • Hned první den jsem si projel ještě jednou cestu do Klecan a zpět pro matrace, vyplétací stroj a další materiál. Ledva jsme s Tomášem Vojtkem vyrazili na cestu, už nás pronásledovaly zprávy od holek: „zapomněly jsme hrnek“ „vezměte nám polštář“ „chybí mi baterky“ Poslušně jsme dovezli všechno.
  • Nejhustěji popsaným tréninkovým deníkem mě potěšila Kačka Kykalová (zároveň jsem se u něj i nejvíce pobavil). Ostatní spíš zklamali, z těch, co aspoň něco odevzdali, hlavně Jana, a potom všichni ti, kdo neodevzdali nic. Možná i proto většina z vás padala při čtvrteční zabijácké fázi na ústa (srovnejte s Karin a Michalem).
  • Při prvním nákupu jsme se snažili vytvořit rozmanité snídaňové menu. Paštika, salám, většina džemu, sýr – tyhle věci vydržely prakticky až do konce. Med spotřebovali kluci na pochoutku, kterou zmíním níže, a snídaně se během jednoho dvou dnů proměnily ve značně stereotypní podívanou. Zcela rozespalá osoba se došourala ke stolku, nahmatala rohlík, zamžourala, kde se právě nachází sklenice s burákovým máslem, a jakmile se naskytla příležitost, potřela si rohlík štědrou vrstvou nutelly. Tenhle rituál dodržovali všichni, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy vlasů, délky jazyka… co já vím, co ještě rozhoduje.
  • Hned v rámci prvního tréninkového dne nechala Romča skupiny A a B běhat do schodů. Ručím vám za to, že rychleji už se po nich nikdy nikdo nepohyboval, a to ani když opozdilci sprintovali, aby nebyli poslední na tréninku.
  • Pro zpestření tréninků jsem si přivezl kravatu a zkusil na jednotlivé skupiny to, co na nás v Brně zkoušel Peter Mouritsen. Fungovalo to bezvadně, ovšem kromě nejmenších dětí. Těm se totiž kravata líbila (ostatně byla se slony) a jako trest se tak mírně míjela účinkem. Zato dorostenci měli ke čtyřmi lidmi předtím poctivě propocené, páchnoucí a neúměrně dlouhé kravatě zdravý odpor.
  • Abychom měli přehled, kde se kdo pohybuje, zavedli jsme pravidlo: kdo opustí halu, musí se hlásit. Výsledkem byla značná redundance dvou vět: „Tomáši, můžeme jít do obchodu?“ (to jsem slyšel prakticky od všech, starší to redukovali na „Jdeme do shopu.“) a „Tomáši, můžeme já, Nikola a Šárka jít na hřiště?“
  • Pauzy znamenaly pro některé nenechavé jedince příležitost ke kanadským žertíkům. I když jsem kluky za raketu omotanou toaletním papírem nechal klikovat, nemůžu říct, že bych se pod vousy nesmál. Vlastně, měl jsem dost problémy se udržet, abych nevyprskl nahlas – vzpomněl jsem si totiž na nedávné přirovnání střehového postavení k posedu na záchodové míse…
  • Naprostým rekordmanem soustředění se stal Jáchym. Zničit tři výplety za jedinou kombinaci, to už chce doopravdy bojovného ducha a smůly, že by zasypala Mariánský příkop. Navíc to dokázal zrovna ve chvíli, kdy jsem začínal mít pocit, že se mi daří pohnout s návalem vyplétačské práce.
  • Krom pravidelného brakování regálu s rohlíky jsme v místním obchodě způsobili také kritický nedostatek banánů. Jak také jinak, když labužnickému pojídání žluté dužiny se sklenicí medu hned u ruky prostě nelze odolat? Kašlete na banány s čokoládou, jezte banány s medem!
  • Tomáš Parkán měl původně dostat diplom za nejvíce zničených automobilů, ale nakonec zabodoval ještě jiným způsobem. Když má někdo týden nový mobilní telefon, je logické, že si chce vyzkoušet, co jeho hračka umí. Když na něm má baterku, dá se pochopit, že si s ní zkusí někde posvítit. Ale svítit si do záchodové mísy (podotýkám, že v místnosti, kde je normální vypínač a fungující žárovka) v podroušeném stavu… inu, to si říká o průšvih. Naštěstí „mobil v hajzlu“ platilo jen pár vteřin a telefon se po chvilce přemlouvání zase rozběhl.
  • Když děcka dorazily na trénink s pětiminutovým zpožděním, rozzuřilo mě to. Ale Zuzce, která se doplazí dvanáct minut po začátku s ještě zalepenýma očima a neprůstřelnou výmluvou: „Spala jsem,“ zkrátka nemůžete neodpustit…
  • Jako na zavolanou přišel Petr Martinec do tělocvičny – zrovna když jsme potřebovali dětem vysvětlit, jak důležité cvičení je pinkání o zeď, mohli jsme použít i argument: „Podívejte, to cvičení je dost dobré i pro hráče první ligy.“ (a to jsme ani nedodávali, že ho na rozdíl od nás dělá v zátěžové vestě, se závažím na kotníku a se squashovou raketou místo badmintonové).
  • Z návštěvy Jaroslava Fröhlicha si pamatuju především velmi střízlivé hodnocení v šatně: „Petr běhá se šestikilovou vestou. Já jsem šest kilo přibral, takže to mám tak nějak přirozeně s větší zátěží.“
  • Odpočinkové odpoledne jsme zahájili za nádherného počasí na místním koupališti. Pozornost budily naše slečny, či Kubovy eskapády a akrobatické skoky do vody. Moji pozornost vzbudila cedule s nabídkou točeného piva a vzápětí sklenice Granátu. Pak jsem asi na dvě hodiny absolutně vypnul, což jsem po třech dnech v zápřahu potřeboval jako prase drbání.
  • Večerní bowling, jeden z vynikajících nápadů Romči, mi přinesl poznání, že doopravdy nerad prohrávám. I když tu první nulu mi omylem „zakoulela“ Jana (aby vzápětí vedle překonala všechny rekordy). Kačce a Adamovi přinesl něco mnohem lepšího – první vzájemný polibek a začátek slibného badmintonového románku.
  • Skutečným vrcholem soustředění se stalo posezení v příjemné benátecké kavárně. Všichni si dali čokoládu, která byla zadarmo, a mohli spokojeně přebrat diplomy – tu vtipné, tu trapné, více či méně výstižné… ale většina to brala s úsměvem. Původně plánované ocenění za „nejvystrčenější prdel při výpadu“ jsme totiž neudělili.
  • Aspoň zmínku zaslouží každodenní drama u obědů a večeří. „Já nejím sýr… já nejím kečup… já nejím houby… já nejím salát… já nejím papriku… a mně se z toho chce zvracet… já nemám hlad, já jsem měl brambůrky…“ upřímně lituji rodiče, kteří to doma poslouchají každý den a ne jen sedm, ale tři sta šedesát pět dní v roce.
  • Považuji za menší zázrak, že se mi podařilo neztratit šrajtofli se všemi vybranými penězi. Okamžiky, kdy jsem si byl zcela jist, kde se právě nachází, by se daly spočítat na prstech jedné ruky (a ve druhé polovině soustředění by na to stačila i ruka, která prošla cirkulárkou).