Prvního termínu badmintonové školy Tomasze Mendreka se zúčastnila prosecká (vlastně spíše klecanská) čtveřice – Anička a Tomáš Vojtkovi, Karolínka a já. Pět dní strávených v Brně-Jehnicích znamenalo tvrdé spaní, večerní posilování, bloudění lesem na cestě ke studánce, vědět o vztazích jedné chrápající osoby podstatně víc, než by bylo záhodno, ale především: spoustu hodin intenzivního tréninku s panem Mendrekem, Martinou Novotnou, Standou Bernaczikem, Davidem Pokorným, a hlavně Peterem Mouritsenem, zahraničním hostem z Dánska.





Peter předvedl, co to znamená dánská škola badmintonu: spousta herních cvičení, nespočet příležitostí k vymýšlení rozverných trestů pro poražené (kolikrát se obíhal kurt po čtyřech, kolikrát se šly kačenky, válely sudy, skákaly žabáky, a to vše za doprovodu nejrůznějších zvířecích zvuků či hlasitého doznávání typu „Šárka a Pavel jsou nejlepší“, bych doopravdy nespočítal), velké množství zápasů, technických nácviků a zdánlivě nenáročných her. Přitom nám ale přiblížil některé úplně nové údery a významně nás povzbudil na cestě za rozšířením úderového rejstříku. Jeho způsob řezaných dropů prakticky nikdo u nás neučí (a jediný, o kom s jistotou vím, že je hraje, je Milan Greineder ;-)), o obraně smeče už ani nemluvě. Zatímco český trenér zastaví nácvik křižné obrany ve chvíli, kdy ji hráč odehrává na úrovni či za úrovní těla, s tím, že odtud už zahrát nejde, dánský kouč vymyslí způsob, jak ještě metr za tělem míč dostat křížem přes síť. Zahrnuje to tak „nelogické“ věci jako backhandové držení ve forehandové straně, ale funguje to. Tréninky, které byly zaměřeny na rychlou práci nohou, či rychlé změny držení rakety, jsem byl donucen si opsat prakticky cvičení od cvičení – tak se lišily od „české klasiky“, a to i v podání pana Mendreka nebo jiných špičkových trenérů.

Zatímco s Peterem jsme si hráli, s panem Mendrekem jsme pracovali. Na švihadlo sice tentokrát nedošlo, rychlostní a odrazová cvičení ale stála za to. Stejně jako loni jsme trénovali zhruba šest hodin denně, dopoledne bylo čistě badmintonové, odpoledne zahrnovalo i hodinu a půl venkovních aktivit s Martinou a Standou – a večer pravidelně přicházela neoblíbená novinka: stabilizační cvičení, které namísto přednášky aktivním způsobem uzavíralo denní program. Protože hráčské obsazení bylo podstatně silnější než na prvním loňském termínu, dá se říci, že jsem za sebou občas tahal nohy spíš silou vůle. Třeba když jsem se neprozřetelně připojil k Dominice Koukalové při nejnáročnější běžecké fázi. Po třech kilometr a čtvrt dlouhých kolech v ďábelském tempu jsem byl rád, že jsem se doplazil ke studánce a po přibližně pěti minutách zvířecího chlemtání se pomalu rozpomenul, jak se jmenuju.

Ale přežil jsem – a spolykané tréninkové dávky rozhodně nepřijdou vniveč. Tím spíš, že se během pár hodin chystám do Brna podruhé. A tak je pomalu čas uzavřít stručnou a v letu psanou reportáž oblíbeným drbacím koutečkem.

  • Letní kemp měl doopravdy všechno, včetně milostného románku. Všichni se o něm dozvěděli všechno – a následně byli zapřisáhnutí, aby nikomu neřekli ani slovo. Nedopadl totiž dobře.
  • Úterý, kdy se běželo ke studánce, málem odrovnalo Martinu a především Standu. Ten si postupně otestoval tepovou frekvenci: s mladým Jindrou se vyšplhala na 181, s námi na 186. Vzápětí musel prověřit svou vytrvalost. První skupina se na cestě, kde se nedá ztratit, rozpadla na tři podskupiny, z nichž dvě zabloudily. Výsledkem bylo chaotické kroužení zhruba dvou desítek lidí po lese v nádherně groteskním duchu.
  • Dominika si vyzkoušela trenérskou úlohu. Její cvičení, starty z různých poloh, nebylo špatně připraveno, zvrhlo se ale v soutěž „podryj autoritu slečny trenérky“ a „pobav unavené spoluhráče“. Vítěz? Nejmenovaný „rychtář“.
  • Na elektrické podložce jsme si vyzkoušeli výšku výskoku. Bez pomoci rukou jsme se nedostali přes 40 cm, já s Dominikou jsme shodně dosáhli 39,4. Měření výskoku s rukama vyhrál Standa výkonem 47,4.
  • Bodré paní kuchařky ze školní jídelny nás nejprve odradily sekanou, jež byla na hranici poživatelnosti. Když jsem ale přesto způsobně poděkoval a dodal, že nejsme vybíraví a sníme všechno, šla kvalita jídla neuvěřitelně nahoru. Pečené kuře nebo vepřový guláš překonaly všechno, na co jsme byli v jídelnách zvyklí.
  • Volné odpoledne jsme si zpestřili návštěvou vyhlášené cukrárny Aida. Nacpali jsme se každý circa pěti kopečky pistáciové zmrzliny a sledovali lehce obskurní hasičské cvičení. K blízkému činžáku přijely rovnou tři hasičské vozy, jeden s vysokým žebříkem. Na něm vyjeli k oknu v pátém patře tři hasiči, vyrazili okno, načež posbírali střepy, jež popadaly na parapet o patro níž, a… svezli se zase dolů a odjeli. Že by si spletli dům?
  • Závěrečný turnaj přinesl drama. Dominika sice vyhrála všechny zápasy, protože se ale sčítaly dosažené body, skončila až čtvrtá. Já byl o jediný bodík třetí, druhý skončil Karel a vítězem se stal Pepa. Co tomuto obratu Domča říkala, když se to dozvěděla, byste nechtěli slyšet.
  • Večerním pravidlem byly hromadné výpravy na kofolu do dvou restaurací na jehnickém náměstí. Zřejmě proto, že se sešli mladší účastníci a „opravdoví sportovci“, šlo vážně o výpravy na kofolu, pivo si dávali jen někteří přítomní hobby-hráči.
  • Výstižnější hodnocení, než: „Ten kluk musí bejt ale debil,“ jsem vážně slyšel málokdy. Vojta má u mě bod.
  • Zase jednou mi někdo poradil, ať se dám ostříhat. Nebojte se, vytírat si zadek vlasy opravdu nehodlám. Ale ježka u mě nečekejte.
  • Moje čtenářská baterie zahrnovala Potichu Jaroslava Rudiše, soubor básní Jana Skácela a především Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. Nevím přesně proč, ale připadal jsem si zbytku osazenstva kulturně vzdálen.
  • Poprvé v životě jsem si vyzkoušel roli diplomata, vyjednávajícího s možnou budoucí posilou. Ještě že jsem měl v ruce jablko, které mi dalo možnost kousnout si a během žvýkání si rozmyslet, co říct, když jsem byl zrovna úplně v koncích.
  • Můj hvězdný moment: nácvik úderu, který dle Peterových slov „použijete v zápase jen jednou, a to za stavu 20:12“, řezaného kraťasu ze zadního backhandu. Pět minut jsem ho bezúspěšně zkoušel. Vtom se na mě Peter podíval a mně se zrovna nějakou náhodou povedlo míč říznout tak, že se skoro rozpadl na dvě půlky.