Třináctka je odpradávna nešťastné číslo. Dalo by se tedy říci, že jsou třináctky prokletou kategorií, a když vám navíc ještě ráno přejde černá kočka třináctkrát přes cestu a ještě se vymočí do právě vypraného ručníku, může od pražského přeboru očekávat zázraky jen nenapravitelný optimista (čtěte: debil). Jako nenapravitelný pesimista jsem zázraky neočekával, maximálně procitnutí některého slepce v blízkosti vinořské tělocvičny. Přesto jsem doufal v několik medailí, naděje se ale splnily jen jednou.

Ráno v půl deváté jsme se ospale pozdravili se šesticí účastníků – Honzou Vorlíkem, Honzou Vodou, Tomášem Svobodou, Aničkou Vojtkovou, Míšou Zelinkovou a Jitkou Benešovou. Zatímco se děcka jala rozehrávat, já se snažil sehnat deblové partnery Honzovi (nakonec vzniklo plodné spojení s Ulrychem z Motorletu) a Aničce (na kterou zbyla Gricová, o jejíž plodnosti raději referovat nebudu). Zbytek se spároval přirozeně, mixy jsme hráli ve složení Vorlík-Vojtková, Voda-Zelinková a Svoboda-Benešová.







Tomáš s Jitkou i Honza s Míšou narazili na výrazně silnější soupeře, a tak se s mixem rozloučili hned v prvním kole. Výkon první jmenované dvojice ale nebyl vůbec špatný. Sami přišli na to, že úspěch přináší, když se nezvedají míče, a uhráli tak i poměrně dost bodů. Honza s Aničkou se nejprve trochu trápil v prvním setu proti papírově slabšímu domácímu páru. Druhý set ale zahájili jízdou na 11:0 – a pak už bylo jeho dohrání jen formalitou. Docela pěkný výkon předvedli i proti nasazeným Trnkovi a Myšákové. Obě dvojice vstoupily do hry s velmi objevnými taktickými plány. Míša s Adamem se snažili hrát z každého míče dozadu, Honzovi do backhandu. I náš pár přišel s třeskutě originální taktikou – naprosto vyřadit Míšu ze hry, aby si sáhla na míč, jen když je na řadě s příjmem podání. Úspěšnější byla taktika soupeře, i když se prosadil spíš individuální kvalitou než právě vlastní taktikou. Ale Honza s Aničkou mě potěšili.

V singlu jsem doufal v semifinále a při troše štěstí třeba i postup Honzy Vorlíka. Bohužel ale skončil už ve čtvrtfinále na raketě tentokrát výjimečně disponovaného Deana Brabce. Honzovi ke každému míči chybí krok, pak hraje v záklonu vzadu, v předklonu u sítě – a logicky klesá kvalita úderů. Uvidíme, co s tím provede šest velikonočních tréninků. Anička v prvním kole porazila naši Jitku, ve druhém ji přehrála Zichová, která měla větší ránu a taky o maličko rychleji běhala. O Jitčině prvním kole už byla řeč, bohužel pak nezvládla ani zápas o pořadí. Stejně tak se nedařilo Míše, která sice statečně vzdorovala Slunéčkové, ale prohrála. Tomáš zahrál skutečně velice pěkně proti Baťhovi, dal mu 19 a 15 bodů, mnohokrát do dostal do úzkých a mě překvapil dobrými loby a sem tam i smečí. Honza Voda Hubáčkovi podlehl jednoznačněji, zahrál si ale dobře. Kluci si to pak rozdali v dechberoucím zápase o pořadí, který se hrál asi půl hodiny, čítal tři napínavé sety a nakonec přinesl radost z výhry Tomášovi.

Deblové dvojice Benešová-Zelinková a Svoboda-Voda narazily hned na začátku na nasazené páry, Anička s Gricovou zvládly bez problémů první kolo, pak ale v klíčovém utkání prohrály se Slunéčkovou a Patrochovou. Nutno podotknout, že lepší los si holky přát nemohly, k medaili jim to ale nepomohlo. A tak se nakonec jediný při vyhlášení radoval Honza Vorlík, jenž jedním vítězstvím a prohrou s párem Kondr-Brabec dosáhl na třetí místo, odnesl si diplom a bronzovou medaili.

Ve Vinoři byl dnes k vidění na třináctkové poměry výtečný badminton, překvapili i někteří z dosud na GPA pravidelně nepostupujících. Životní turnaj odehrál Dean Brabec – Wallerovi srdnatě za mohutné podpory četného publika vzdoroval až do koncovky třetího setu, Adama Trnku dokonce porazil a zajistil si postup na MČR, k tomu přidal vítězství v deblu. Motorleťácké dívčiny Dušková a Rrahmaniová zaskočily všechny (možná včetně sebe samých) výhrou nad Myšákovou a Kurzovou ve finále. A osobně jsem nejvíc zíral na druhé místo Magdy Lajdové, již jsem neviděl přes den příliš hrát – a ona si to najednou nakráčí na kurt, kde se hraje o první místo, jako by tam patřila. A opravdu.

Jaký kontrast oproti Martinu Kondrovi, jehož jako by nekonečná vítězství už ani nebavila. Ale svým způsobem ho chápu, a taková Kristýnka Brunátová se bude za rok za dva asi tvářit úplně stejně…