Dobře míněné rady obtoustlého pána, který snídával klobásu či bramboračku od včera, a s oblibou pozoroval naši ranní rozcvičku, patřily k několika málo nepříjemnostem jinak vynikajícího soustředění v Sušici (10. až 15. srpna). Pod vedením Jana Segeče se připravovalo 16 hráčů z různých oddílů, včetně proseckého zástupce Tomáše Krajči. A protože kvalita sparingu byla vysoká, mohly se hrát i relativně náročné kombinace, pracovat na rychlosti a taktice dvouhry i párových disciplín. Kdo chtěl, mohl si odnést řadu cvičení a námětů do vlastního tréninku – konec konců, i včetně těch nezapomenutelných rad z lavičky. „Cigáro do huby a ruku za hlavu,“ jsme naštěstí v Sušici dávat nemuseli…

Na Segyho soustředění jsem dorazil s pečlivě načasovaným zpožděním – přesně na chvíli, kdy byly v sušické tělocvičně už prakticky nalepeny čtyři kurty a já mohl jen kriticky zhodnotit výsledek. Od následujícího rána se rozjel přísný režim. Ten začínal všeobecně neoblíbenou ranní rozcvičkou. Ta byla poctivě složena z výklusu, atletické abecedy, rychlostních her a důkladného strečinku – a i když vymámit z hráčů v 7:00 alespoň „dobré ráno“ bylo obtížné, faktem zůstává, že se na soustředění nikdo nezranil a budu-li mluvit za sebe, až do posledního tréninku jsem cítil sice únavu, ale stále byl schopen se přimět k tomu, abych absolvoval cvičení v té nejvyšší rychlosti. Takže to asi mělo něco do sebe.

V trénincích byla patrná snaha přimět zúčastněné, aby se po kurtu pohybovali maximální rychlostí, hráli údery s krátkým švihem a snažili se jít proti míčku. A tak jsme hráli mnoho kombinací s krátkým intervalem, které vyžadovaly třeba jen desetkrát přeběhnout kurt, anebo minutu hrát předepsané údery – ovšem v maximální intenzitě. Na české poměry netradiční byla také práce s přeběhy po kurtu: ty přicházely nejen v úvodní části tréninku, ale často až po rozehrávce či na závěr tréninkové jednotky jako cvičení na rychlostní vytrvalost. Během týdne pak došlo i na některé kombinace taktické – já si nejvíc užil čtyřhrový trénink (byť ve trojici) a „vyběhávací“ singlové kombinace, a to z jednoduchého důvodu: hrál jsem je totiž na „centrkurtu“, se Segym, a ten pacholek prostě nekazí 😉

Oproti jiným soustředěním „specialitou“ byl důraz na životosprávu. Při dané náročnosti tréninků ale asi jen málokdo měl chuť na víc než povolená dvě piva – a pokud vím, k porušení tohoto pravidla za celý týden nedošlo. Dopředu nachystán byl také jídelníček a stěžovat jsme si nemohli. Pan správce, který na svém kole neúnavně projížděl velkým areálem campu Jitřenka sem a tam a stíhal se starat o všechny potřeby návštěvníků, nám také velmi dobře uvařil a porce byly leckdy k nesnědení (ty francouzské brambory z neděle cítím snad ještě teď). Postava správce působila ostatně mnohdy jako humorný element – zejména když v pracovním vytížení na pět minut otevřel okénko bufetu, obsloužil nás a vzápětí zase zavřel se slovy: „Tak, kluci, teď asi na půl hodiny odjedu, ale pak vám zase naleju, tak sledujte, až se budu blížit na kole.“

Z večerních programů jsem toho pro pracovní vytížení mnoho neměl: minul mě výstup na Svatobor a rozhlednu i horažďovický aquapark, z něhož byli ostatní zcela nadšeni. Stihl jsem alespoň prestižní fotbalové utkání, jež ozdobil lety a pády Radek, a góly Pavel, či návštěvu letního mini-kina se zajímavým filmem Post Coitum, hodnotným zejména frekvencí, s jakou se v něm na nejrůznějších místech souložilo.

Do Sušice se ovšem nejelo ani za souložením, ani za vysedáváním u návykové počítačové hry Shoot First, ani za pojídáním dobrých, ale na noc trochu těžkých klobásek při sobotním grilování. To vše bylo jen dílčí rozptýlení od hlavního cíle: kvalitně potrénovat a zlepšit se v badmintonu. A tenhle cíl jsme podle mého nejlepšího vědomí a svědomí naplnili.