Dva turnaje (GPC a GPD) v jeden den, v jedné tělocvičně – to si nemůžeme nechat ujít. To jsme si řekli s Aničkou a vyrazili v sobotu 23. 2. směr Plzeň, základní škola Chválenická. A nebyli jsme sami, stejný geniální nápad dostalo ještě zhruba 70 lidí, a tak tělocvična praskala ve švech. Od začátku bylo jasné, že v odpoledních hodinách se končit nebude. Od začátku se také překonávaly rekordy. Více než třicet lidí v singlových pavoucích pánských soutěží, neskutečně rozsáhlé pavouky mixů, které končily okolo čtvrté hodiny, čtyřhry, které zhruba v té době ještě nebyly ani nalosované, a tak se jich mohla zúčastnit třeba Terka Uhlířová, která přejela z patnáctkového přeboru na BKV a ve 20:00 zahajovala prvním zápasem svou účast na GPD… Dá se bez nadsázky říci, že co člověk zažije v Plzni s Tomášem Knoppem, Martinem Slepičkou a spol., jinde nezažije.

Já jsem vzhledem ke své pozici na žebříčku hrál jen GPC. Do mixa jsme nastoupili poprvé v historii v sourozeneckém páru. S Aničkou se mi hrálo dobře, jen jsem měl neodbytný pocit, že jí to kazím. Ráno mě nezastihlo úplně ve formě, a i když na první soupeře, dvojici Slabý, Odvárková, to stačilo, Honza Dušek s Bárou Bláhovou už nás v rozletu zastavili. Dalo se s nimi hrát, ale těch nevynucených chyb bylo opravdu moc.

Anička dále pokračovala v GPD, kde bohužel v singlu narazila hned v prvním kole na Ivu Brychtovou. V prvním setu se jí povedlo soupeřku rozběhat a zničit přesnými kraťasy, ve druhém bohužel Iva objevila neobvyklou taktiku „všechno dozadu a backhandu“. Ve třetím ji zapomněla důsledně naplňovat, a tak to bylo drama až do samotného konce, avšak konce pro nás smutného – Anička prohrála 19:21.

Já měl v singlu více štěstí. Zpočátku to bylo díky losu, za což děkuji milosrdné náhodě – ráno jsem hrál vážně příšerně. Nulový pohyb, nevynucené chyby při jednoduchých úderech… měl jsem co dělat, abych udržel na uzdě bojovného Adama Čechuru. Ve druhém kole jsem si proti Kubovi Krejzovi zkusil nejdřív rychlou, útočnou hru. Ta mu dělala velké problémy, takže jsem vyhrál 21:10. Ve druhém setu jsem si zakázal smečovat a chtěl se soustředit na přesnost úderů a pohyb. Výsledek byl tristní – za stavu 20:20 jsem musel výhru zachraňovat dvěma vítěznými smečemi. Přimělo mě to k zamyšlení: ještě že při soupeřově stoupající formě (10, 20) nedošlo na třetí set. Kdyby mi dal v duchu číselné řady bodů třicet, každopádně by vyhrál…

Mezitím se Anička prospala, udělala si úkoly do školy, přečetla asi dvě stě stran Miévillových povídek – a neodehrála ani jeden zápas. Všechno se táhlo, ale zápasů k odehrání bylo zkrátka tolik, že i optimistické odhady posunovaly skončení turnaje někam do hlubokých nočních hodin. K večeru se přece jen začaly hrát debly. Já na GPC hrál s Adamem Čechurou. Proti páru Novák, Hegner se nám vydařil první set, kde jsme soupeře přetlačili. Další dva jsme ale trestuhodně promarnili a skončili už v šestnáctce po prohře 19:21 ve třetím. Nejspíš rozhodlo, že jsme se sešli dva nerváci. Když řeknu, že jsem to byl já, kdo působil na kurtu jako uklidňující faktor, asi přiměju všechny, kdo mě znají, k pobavenému úsměvu, ale bylo to vážně tak.

Anička hrála na GPD debla s Ivou Brychtovou. Ze tří zápasů ve skupině holky dokázaly bohužel vyhrát jen jediný, a to jsem jim hodně věřil. Nejhorší výkon předvedly asi v posledním z nich, proti páru Basáková, Uhlířová. Očekával jsem jednoznačnou výhru, nakonec z toho byla třísetová prohra, ale taky co bych asi v jedenáct večer chtěl…

Ještě mi zbývá vrátit se k vlastnímu singlu. Ve čtvrtfinále jsem očekával souboj s Mírou Huclem. Ten kupodivu nepřehrál Zbyňka Hrnčíře, který kupodivu nepřehrál Pepu Richtra, a tak jsem se místo s doubraveckými zkušenostmi utkal s benáteckým mládím. Když jsem Richtra viděl hrát předchozí kola, vybudoval si u mě docela respekt. Proti mně na kurt ale nastoupil o stupeň méně sebevědomě a už po pár míčích byl nervózní jak sáňky v létě. V prvním setu se mi tak hrálo nádherně – a výsledek 21:9 tomu odpovídal. Druhý jsem trochu nepochopitelně vypustil. Na horší straně nebylo skoro nic vidět a Pepovi se dařila útočná hra. Třetí set byl vyrovnaný, soupeř otáčel a vedl 11:9, já rychle srovnal, a když se začala plíživými kroky blížit koncovka, bylo vidět, že mu už zase tečou nervy. Pohádali jsme se o jeden aut, za stavu 15:14 pro mě i o sklepnutí na síti (diváci se nicméně jednoznačně shodli, že jsem nebyl přes). Angažovali jsme tedy rozhodčího a pokračovali v krasojízdě. Bod sem, bod tam, kupodivu víc na mou stranu. Za stavu 19:14 už jsem si celkem věřil, že zápas dotáhnu do vítězného konce. 19:16, opět sklepávám na síti, je z toho nefalšovaná „roura“ a nikdo není schopen říci, jestli se otřela o lajnu, nebo jestli to byl aut. I přes protesty soupeře dáváme nový míč, ve výměne se zuby nehty bráním, jde o holý život, ale soupeř nevyužije příležitostí zakončit, nevynucenou chybou mi daruje čtyři mečboly a já hned první proměním. Pěkné drama, nervy – u mně je to s podivem – hlavně na druhé straně, ale nerozhodla jen psychika, byla to i otázka taktiky a soustředění ve zlomových momentech.

V semifinále už mě bohužel čekal soupeř z nejtěžsích. Do zápasu s Jardou Sobotou jsem nastoupil uvolněně a v prvním setu jsem mu i velmi dobře vzdoroval – bylo to nakonec 16:21 a myslím, že jsem ho často dostal do úzkých. Ve druhém už mi trochu došly síly, s bídou jsem to dotáhl na dvouciferných 10:21, ale i tak jsem mohl být spokojen s celkovým 3.-4. místem.

Závěrečná poznámka: Tomáš a spol. si na sebe jupiterskými turnaji ušili bič. Je to nespravedlivé, že čím víc dělají pro to, aby se všichni účastníci dobře bavili, tím víc lidí do Plzně jezdí, a tím je pro organizátory obtížnější všechny uspokojit. Zatím si s tím ale vždycky poradili se ctí.

PS: Mělo by být ještě zaznamenáno, že si pořadatelé připravili překvapení v podobě CD pro všechny účastníky. Sbírka badmintonových videí, fotografií z předchozích ročníků a dalších zajímavých materiálů bude i po čase pěknou připomínkou turnaje.