A pak že v badmintonu není korupce. Dan Skrčený nám zavile odpustil startovné, abychom se nezmiňovali o klimatických podmínkách v nezvykle chladné kladenské tělocvičně (a když říkám nezvykle chladné, myslím tím doopravdy ještě chladnější než obvykle), a tak je tahle první zmínka o klimatických podmínkách dnešního turnaje Kladno Junior Cup zároveň zmínkou poslední. Jinak se totiž tenhle turnaj U11 tradičně vydařil na jedničku: dohromady 18 mladých hráčů a hráček sehrálo obrovské množství napínavých zápasů, které nebyly prosty emocí a pěkných výměn stejně tak jako naprostých zkratů, jak už je to v téhle kategorii běžné. Z Proseka se zúčastnila nakonec trojice, Míša Zelinková, Robert Chalupecký a benjamínek celého turnaje, Šárka Vlášková.



Ráno jsme si stihli dát kávu, ještě než vypadla elektřina, a tak jsme mohli s hřejivým pocitem v rukou a hltanu sledovat, jak spolu válčí osm mixových dvojic. Míša s Robertem nejprve hloupě na tři sety podlehli mostecké dvojici, aby vzápětí suverénně porazili v bratrovražedném, či spíše sestrovražedném (vlastně, jak tomu říci, když dohromady ani nejsou příbuzné?) souboji pár Jirásko-Vlášková, a čestně podlehli celkovým vítězům Jovče Skrčené a Pokornému. Třetí místo ve skupině znamenalo bitvu o celkové páté místo, jež ovšem proti extrémně agresivnímu (ve smyslu dobrých smečů, ne že by někoho na kurtě napadal) Ondrovi Klimešovi prohráli. Šárka se svým veseckým parťákem taktéž nevelkého vzrůstu budila od začátku sympatie soupeřů. I když si na začátku prošla menší krizí, kde padly oblíbené věty „já nic neuhraju, já nechci hrát, ať si hrajou sami a beze mě“, po třech skupinových porážkách vyválčila tahle mladá a nadějná dvojice vítězství v zápase o pořadí a celkové sedmé místo. Rozdíl mezi rozzářenou Šárčinou tváří po prvním turnajovém vítězství v životě oproti porážce s klubovými kolegy bych vám přál vidět.

Vzhledem k výpadku elektřiny neměl Pája, Jarin a další občasná bufetová obsluha práci s toasty, čajem ani kafem, a tak se mohli věnovat pískání. Přesto bylo často nutné delegovat rozhodčí z řad rodičů a trenérů. Já osobně si myslím, že jsem vytvořil rekord v počtu hlášení „změna podání“. Ne proto, že bych pískal až tak často, ale proto, že jsem to poctivě hlásil asi jako jediný.

Singly pro nás znamenaly spíše zklamání. Šárka ve skupině ani přes bojovný výkon nevyhrála a prohrála pak i s domácí Sklenářovou neoficiální finále kategorie ročník 2000 a mladší. Robert si vedl podobně, i když řadu utkání prohrál jen velice těsně. Dosáhl aspoň jednoho úspěchu – přesvědčil Dana, že se vážně nejmenuje Chalupský, ale Chalupecký. Do Míši jsem vkládal velké naděje. První soupeřku zdrtila suverénně. S Jovčou Skrčenou odehrála mnohem důstojnější zápas, než jsem se odvážil očekávat, 10 a 9 bodů, bojovný výkon, perfektní pohyb po kurtu, hra hlavou… ještě jednou chválím. Jenže proti Lavičkové se situace náhle otočila. Kdyby Míša dokázala dát dlouhé podání aspoň o půl metru za polovinu kurtu, vyhrála by. Ze hry se délkou dostala zhruba tak k podávací čáře a soupeřka vybavená taktickou radou „hraj všechno dozadu“ nijak nepřemýšlela nad tím, kam svoje údery umístí. Kupodivu, hrála všechno dozadu. Míša si aspoň spravila náladu hladkým vítězstvím v zápasem o páté místo, a já jsem si spravil náladu, když jsem ji asi čtvrt hodiny mučil při nácviku podání na jednom z volných kurtů.

Debl chlapců dal dohromady Roberta s Onrou Ilkem z Vesce, a protože šlo o dva ze slabších kluků, není divu, že úspěchy nesklízeli. Jejich zápasy jsem, přiznám se, tolik nesledoval. Holky totiž cílevědomým posedáváním vyhřály pohovku, a vstát z ní, když se hrálo v úplně opačném rohu tělocvičny, to byl úkol nad moje síly. Kdyby mi byl Vinnetou půjčil svoje sebeovládání, možná bych aspoň otočil hlavou.

Zato děvčatům jsem se věnoval. Míša rychle překonala krátkodobé zklamání z toho, že bude hrát se Šárkou (lepší varianta doopravdy vymyslet nešla a opustit kolegyni z oddílu ve prospěch jen o málo lepší hráčky by se dalo hodnotit jako Zrada s velkým Z) a lítala po kurtu jako hadr na holi. Nejsem si jist, jak lítá hadr na holi, ale jestli lítá aspoň z poloviny tak rychle jako Míša v deblu se Šárkou, tak před ním smekám klobouk, sluší-li se tedy smekat klobouk před hadrem. První divoký zápas proti mosteckým vyhrály naše holky 30:25 a budu se sice opakovat, ale radost v jejich tvářích, když poslední míč skončil na zemi na soupeřově polovině kurtu, stála za vidění. Bezprostřednost malých dětí má zkrátka své kouzlo – už kvůli tomuhle úsměvu stálo za to do Kladna jet. V dalších zápasech se holky spíš už jen snažily sebrat soupeřkám co nejvíc bodů, a dotáhly to ke krásnému třetímu místu.

Mohli jsme proto vyčkat až do závěrečného vyhlášení, kde Dan dekoroval vítěze diplomy, rozdal asi megatunu sladkostí a vyslechl si spolu se mnou výtku, že neoslovuje hráče křestním jménem. Oba slibujeme, že se všechna křestní jména do příště naučíme. A kdyby ne, naučíme se předstírat, že je známe ;-).

S pěkným diplomem za třetí místo a hřejivým pocitem, který zdaleka nevyplýval jen z do dvaceti stupňů vytopeného Passatu, jsme se tedy kolem páté vydali ku Praze a rozešli se u ďáblického hřbitova, nikoliv pohřbít první úspěchy, ale naopak je oslavit. A příště, přístě to bude ještě lepší. V to po dnešku pevně věřím.