V sobotu 24. května uspořádal Tomáš Knopp a pořadatelský tým Plzeňanů z Jupiteru, Doubravky a dalších spřátelených oddílů tradiční výroční turnaj. V tělocvičně na Chválenické se sešli tentokrát skoro samí „štamgasti“: účastníci jupiteráckých (cé)déček a předchozích výročáků. Ambiciózní jedinci se ztratili do Teplic na poslední bodovaný turnaj sezóny – a v Plzni tak zůstalo (ne)zdravé jádro těch, kteří se chtěli badmintonem především pobavit, hodně si zahrát a užít příjemné společnosti.

Dohromady něco přes čtyřicet hráčů a hráček se bleskově spárovalo a začaly tradičně dlouhatánské soutěže – mix i čtyřhra se hrály skupinovým systémem, dvouhry sice pavoukem, poražení hráli ale ještě svého pavouka o umístění. Já „ulovil“ na smíšenou čtyřhru Olinu Lanzendorfovou. V prvním zápase proti sehrané dvojici Takáč-Osladilová se nám příliš nedařilo. Soupeř by byl nad naše síly asi i později, ale my navíc bojovali s tím, kdo se má kam stahovat, kterou část kurtu krýt, a tak podobně. Zápas od zápasu to ale bylo lepší, z druhého místa skupiny jsme postoupili do pavouka, ve čtvrtfinále pak na tři sety zvítězili nad dvojicí Švimberský-Straková a v semifinále ve druhém setu zdatně vzdorovali dvojici Segeč-Dušková. Dlužno dodat, že Segy s „babi Květou“ neměli na turnaji prakticky konkurenci. Nám s Olinou nakonec uteklo i místo třetí, když nás přehráli Hucl a Brychtová. Ale jedno pivo jsem si za odměnu povolil.

Bohužel závěrečná kola mixu odstartovala moji zcela smrtící sérii. Pořadatelé na mě valili jeden zápas za druhým a já se skoro nezastavil – hrál jsem pět zápasů a víc než dvě a půl hodiny v kuse, načež jsem po krátké pauze nastupoval do obtížného semifinále singlu. A tak jsem prohrál s Romanem Takáčem, na něhož bych si normálně věřil. Jenže nohy mě už nenesly a ani když jsem se ve druhém setu kousnul, v nastavení jsem zápas nedokázal prodloužit. Aspoň že jsem o něco později získal třetí místo v netypickém utkání s Kubou Krejsou. Netypickém proto, že jsem odstoupil od svého „dívčího badmintonu“ a hrál nebývale útočně. Co se taky dalo dělat, když už jsem neměl na to, abych soupeře uběhal?

Zatím se začalo grilovat, hráli jsme nohejbal na novém kurtu, který vyrostl na travnatém plácku uvnitř areálu školy, popíjeli tentokrát desítku i dvanáctku a užívali slunečného dne. Pomalu se ani nechtělo pouštět ještě do deblů, nakonec se ale i čtyřhry zdárně rozjely. Já v páru s Honzou Segečem těžko mohl pomýšlet na jiné umístění než na vítězství. I do bezvědomí opilý veterán první světové války s dřevěnou nohou, jednou rukou a šilhavýma očima by se Segym těžko mohl pomýšlet na jiné umístění než na vítězství. Výstižně to charakterizoval přímo Honza: neudělal jsem nikdy víc než jeden krok. Při nižším stupni rychlosti hry měl i dost prostoru pro finty a přesně umístěné údery. Já se mu snažil sekundovat, aspoň na síti mi to, myslím, docela šlo. Dramatičtější zápas jsme odehráli až ve finále proti páru Dušek, Takáč – ale ani s nimi jsme se nikdy nedostali do nepříjemné situace, kdy bychom museli dotahovat větší vedení nebo se třást o výsledek setu.

V neobvykle rozumnou dobu se skončila oficiální fáze turnaje a nastoupily obvyklé zábavy: exhibiční zápasy, šestihra a později dokonce i osmihra, další várka grilovaných mas, klobás a buřtů, pivo, posezení na lavičkách v tělocvičně a slavení – prominentními gratulanty přitom byli čerstvě osmnáctiletá Martina Nováková a čerstvý úspěšný maturant Adam Čechura. K ránu se pak příjemně sportem i „společensky“ unavení účastníci začali trousit na noční tramvaje a trolejbusy, nebo uléhali na připravené žíněnky a usínali v atmosféře všeobecné spokojenosti.

Závěrem ještě pár stručných poznámek drboidního charakteru:

Řada účastníků jistě věděla, jak se sedí na dvou židlích. Adam Čechura může ale s předvědčivou exkluzivitou tvrdit, že ví, jak se sedí na dvou prdelích.

Jiný Adam dělal co mohl, aby překonal legendárního Libora Kodýdka (jeho příběh neustále narůstajícího počtu vypitých piv a lihovin se stává doslova mýtem výročního turnaje). Neměl ale šanci, už jen kvůli tomu, kolik natočených půllitrů vylil zbůhdarma na parkety.

Neoficiální soutěž o nejhezčí dresy vyhráli nejen mixoví partneři Mireček a Ivča. Nejatraktivnějším módním doplňkem se staly Segyho růžové podkolenky.

Dita Smejkalová ještě ani nezačala hrát – a už si kolem půl desáté ranní hodiny odnášela diplom. Dočkala se ocenění jako tří stý návštěvník výročního turnaje. Ostatní ocenění se v pozdních večerních hodinách mohli těšit i z živě zahrané fanfáry.

Jako na potvoru jsem zase schytal do prvního kola Tomáše Knoppa. Anebo se dá také říci, že jako na potvoru on zase schytal do prvního kola mě. Těžký los jsem ale překonal poctivou hrou s nebývalou mírou štěstí, kdy mi míče padaly na lajny, jako snad letos nikdy (anebo mě ostatní soupeři řezali ;-)).

Turnaje se zúčastnila i sportovní celebrita: jeden z nejlepších český hráčů racketlonu (tedy sportovního čtyřboje, kde se hraje vedle badmintonu i stolní tenis, squash a tenis) a třináctý hráč světového žebříčku Petr Veselý.

Vedle lidí s fotoaparáty procházel tělocvičnou i Honza Dušek a natáčel některé zápasy a zajímavé momenty kamerou. Uvidíme, jaký materiál z toho vznikne. Osobně mám pocit, že když na mě kameru zamířil, stihl jsem akorát zapařit dva příjmy a jednou promáchnout – ale ostatní na tom budou jistě lépe…