Občerstvení točeným pivem, grilování a s jinými turnaji nesrovnatelný počet odehraných zápasů na osobu. Kdo by těmhle třem lákadlům sedmého ročníku výročního turnaje plzeňského Jupiteru odolal? Já s Milanem Hrabánkem ne. V časných ranních hodinách jsme tedy vypravili Milanovu Škodu na cestu směrem k hlavnímu městu piva. Cestou z lochotínského dočasného tábora tramvají na Slovany jsme konstatovali vysokou koncentraci krásných dívek a žen v ulicích západočeské metropole, stejně jako roztomilý kontrast moderních tramvají s obouchanými strojky na cvakání lístků. Byli jsme poctiví, pročež jsme revizora nepotkali.

Na místo jsme dorazili jako jedni z prvních, podzěji se sešel hojný počet hráčů i hráček. Na mě nakonec zbyla i mixová partnerka, Jitka Froňková. Vytvořili jsme krásně asymetrickou dvojici „malej plus velká“ a nevedli jsme si špatně. Pravda, hned první zápas ve skupině, kdy jsme se parádně řezali s Tomášem Plundrichem, skončil pro nás nešťastně. Prohra 20:22 ve 3. sadě nás spolu s následující jednoznačnou výhrou poslala do pavouka o 9. místo. V něm jsme jednou vyhráli, pak nestačili na Pavla Popilku s jeho partnerkou a chuť si spravili na bělohorské dvojici v nejupovídanějším utkání odpoledne.

Milan se zatím válel, hodnotil spolu se mnou módní výstřelky účastnic (módní policií prošla zřejmě nejmladší účastnice a rozhodně účastnice s nejmenší plochou látky zakrývající pozadí, malý vykřičníček si odnesla L. za poněkud neforemnou sukni a body za styl indiánská mixová dvojice P. + Z.), pojídal tatranky a čekal na svůj okamžik slávy. Ten přišel někdy kolem poledního, kdy se postavil proti Čechurovi z Bílé Hory. Krom toho, že stihl prohrát ve dvou setech, dokázal si přitom i natáhnout třísla, čímž dosáhl toho, že nakonec ze všech účastníků odehrál nejmíň zápasů.

Já měl v singlu soupeře postupně tři. Vlček kousal jen mírně, možná víc můj výkon limitovalo to jedno pivo, co jsem si dal na oslavu, že mám za sebou dlouhatánského mixa. Dva sety mi stačily na postup do šestnáctky. Tam jsem odehrál zápas dvou rozdílných tváří s Kozojedem. V prvním setu jsem neustále mírně vedl a dotáhl náskok do vítězného konce, ve druhém mi došly síly a prohrál jsem s pouhými osmi body – a ve třetím jsem pro změnu zase zabojoval a přece jenom docela pohledný zápas otočil na svou stranu. Naopak s Pavlem Popilkou v osmičce jsem si už poradit nedokázal, přestože měl určitě o dobrá dvě piva navíc: v prvním setu jsem promarnil náskok asi 13:5 a prohrál 20:22, ve druhém mi totálně došla energie, neudržel jsem míč ve hře a výsledkem byl debakl (snad 7:21).

Vedle badmintonových povyražení jsme s Milanem stihli odehrát půl zápasu v pétanque, celkem dlouho jsme taky strávili fotbálkem na trávníčku vedle grilu. Milan v Segyho týmu zastupoval komický element, když zvládl asi čtyřikrát uklouznout a hodit držku na stejném místě, náš doubravsko-prosecký tým zase dokazoval, že prešovský beton nemusí být zdaleka nejtvrdší.

No a k večeru konečně došlo i na našeho (ne)slavného debla. Hned první duel proti místní dvojici jsme měli vyhrát, štěstí v rozhodujících okamžicích nám ale nepřálo a tím jsme se prakticky odsoudili k poslednímu místu. Další páry totiž měly vždy alespoň jednoho silnějšího hráče – Popilku či Duška. Druhého jmenovaného jsme s jeho parťákem Bartoníčkem ale nakonec skoro zdolat mohli. Hrálo se na tři sety a docela vyrovnaně.

Mezitím došlo pivo, dovezlo se nové, někdy k půlnoci došlo podruhé, a tak se pily i jiné lihoviny, podnikaly pěší výlety noční Plzní s fanynkami ;-), usínalo na matracích, chytaly noční trolejbusy a necvakaly lístky, protože kdo by si ho cvakal, když je v tom zatraceným nočáku sám, že?

Ráno mě Milan probral ještě před osmou, blázen (sluší se jemu ke cti dodat, že to nebylo kopancem; a že jsem byl za to vlastně rád), tak jsme si na benzínce koupili bagetu a kofolou se probrali k životu. Cesta domů byla méně upovídaná a zhruba tak o čtyřicet procent kocovinovitější, než cesta tam, ale dopadla taky dobře. Doma jsem se naložil do koupele, málem v ní usnul, přejedl se a po obědě usnul jako dřevo. Ale to už sem vlastně nepatří…

Stejně jako minule se nám i tentokrát v Plzni líbilo. Pravda, organizace byla tentokrát mírně ožralejší, ale kdo by se zlobil, když přerováci dovezli tak dobrou slivovici. 7. výročnímu turnaji přály i okolnosti v podobě hezkého počasí, to hlavní, vynikající atmosféru a dobrou zábavu celou sobotu a po půlnoci vlastně i kus neděle, dodali domácí pořadatelé a místní hráči. Rádi se zas někdy vrátíme!